Wow, vystihla jsi přesně, jak se letos cítím! Právě teď... Bolestný kontrast...

no vida, aj rýmy vidím ;o))

Popojedem, popojedem

Jsem prázdná postel v hodinovém hotelu...

Skvělý začátek

Jo, v tom je kouzlo Vánoc. Druhá sloka je přenádherná.

shane: Vím, někdy je těžké udržet si optimismus, pozitivní myšlenky, chuť do života a asi čím je člověk starší, tím je to horší a ještě u lidí, kteří i v mládí lehce podléhali svým špatným náladám. Držím nám pěsti :-) Stárnou všichni.

Z vánoc se mi líbí přesně to, co jsi tak pěkně popsala, to ostatní (televize, povinné veselí, shánění dárků a všudypřítomnej marketing už od listopadu) brrr, nemusím ...
Děkuju :)

Yana: Nu, do hlav těch druhých nevidíš! Najednou se něco zlomí a ze dne na den ztratí paměť nebo chuť být dál v tomhle světě. Já už si taky připadám nějak vyhořelý a to jsem jeden čas byl v popředí všech těch tří měsíčních žebříčků. A nápady teď dávam jen do deníčku...:-)

shane: No tohle nějak nemůžu pobrat, že je to vždy jakoby najednou, no možná spíš si jen nevšímáme těch příznaků, které k tomu směřují. Bohužel ne každý senior umí s tím stárnutím zabojovat. Někdy tomu podléhají víc než je zdrávo. Ale je to jistě často nedostatkem vnějších podnětů. No uvidíme co to jednou udělá s námi :-)

Yana: Já samozřejmě pochopil, co jsi měla na mysli, jen jsem to doplnil o fakt, že můžeme dát jenom to, co nám vštípili jiní! Když někdo nepoznal lásku a péči, ať už od vlastní rodiny či od náhradních pěstounů, má problémy ji sám dávat a brát ohledy na potřeby jiných! Jj, nevíme dne ani hodiny, kdy se třeba i my staneme na někom či na něčem závislí! Já už si taky vyzkoušel francouzské hole a letos přibyly i klasické berle a zažil jsem chvilky bezmoci, které bych si nerad zopakoval. Ostatně i teď zas marodím dík hloupému úrazu v práci, nejel jsem kvůli tomu na ten sraz a návrat k původnímu stavu není tak rychlý, jak bych si přál. Znal jsem z jiných portálů čiperného staříka, emeritního profesora češtiny, plodného autora a bezva chlapa. Náhle zmizel a jeho přátelé po něm začali pátrat. Kdosi zjistil, že skončil v nějakém ústavu, protože ze dne na den se uchýlil do svého duchovního světa a jen zřídka z něj vycházel a někoho poznával. Pokud ještě žije, je o dva roky starší než náš Žblabuňka. :-)

shane: no tak jasně, ty co vstupují jsou většinou (ne vždy) láskou a péčí obklopeni, ale co stáří, o to mi jde, o moje rodiče, kteří naprosto nečekaně tu pomoc a lásku potřebují, nějak jsem to nečekala, tak brzy, lásku jsem jim vždy dala najevo, ale teď potřebují pomáhat, to hlavně, aby mohli důstojně žít, dík za reakci

pilgrim: děkuji

ŽblaBuňka: no, když já moc nemám ráda povinnost, tak raději ty city, naši se nám nějak rozsypaly, dík

Ano, čas každého z nás je vzácný, ale šetřit jím na těch, kteří nám bez ohledu na něj dávali to, co v nich bylo nejlepší? Oplácejme lásku láskou a věnujme ji i těm, kteří teprve vstupují do našeho života a do světa kolem nás...:-)

Moc pěkná úvaha :)

Vzala jsi to přes city a vděčnost, já to vidím trochu pragmatičtěji, je to totiž má povinnost. Vděčnost za život, za lásku a vychování? To ano, ale chtěli mě oni, a vše, co mi dali, co mě naučili, předávám svým dětem, jejich vnoučatům, a mým vnoučatům, jejich pravnoučatům atp. Přesto jsem vděčný za všechno, co pro mě udělali. A nejen jim. A i o ty ostatní jsem ochoten se postarat, v rámci svých možností a schopností. Už jenom proto, že to potřebují. A city? Každý potřebujeme vlídné slovo, pohlazení nebo alespoň dotek. Tak proč jimi skrblit, že?

Název mi připomněl knihu: Nikdo není ostrov. Tvůj příběh jde na dřeň. Oceňuji grafickou propracovanost. Závislost až k sebezničení... Obsese někým či něčím znamená porušení vlastních hranic. Jakoby se rozplynuly. Stáváme se amorfními, už to nejsme my... Fascinující téma.

Netřeba cokoli dodávat, je to popsaný dokonale.

Opuštěnou pláží, pustým břehem, který omývají tisíce slz... promiň mi ta zbytečná slova k básni, která žádný komentář nepotřebuje. Je to báseň, je to příběh, je to život...

ŽblaBuňka: To i já :-)