Milý Žblabuňko tvé básničky prostě miluju.....

proč je všechno jinak než bychom si přáli, nicméně já z téhle i z jiných tvých básní cítím jakousi sílu a cosi pozitivního, mám pocit že trápení není tvůj setrvalý stav i když tahle je smutná a skoro zoufalá, pěkné

milá a pozitivní

víš co, já jsem poslední z přemoudřelých, ať je to jak chce, báseň je pěkná, a to co prožijeme nemůžeme jen tak zahodit, zapomenout, zanevřít na to, už jsme to prostě my, už je to prostě v nás. A i když někdy máme pocit že zapomínáme a je to dávno, jak se dá zapomenout na něco nádherného. Jo o té knížce vím, je o nějakém pozitivním myšlení, popravdě já moc tyhle knížky nečtu, mám pocit že se k nim upínáme ale buď jsme optimisti s pozitivními myšlenkami, ale nemyslím že se to dá naučit, to jen někdy jsme tak zoufalý že si myslíme že nám to pomůže.

zelva990: taron: Rezavá Plechovka: Devils_PIMP: dík za čtení a komentář

loner: Ne je starší, ale je fakt že i mě napadlo že bys ji mohl vnímat jako že jsem se něčím inspirovala

kmotrov: na to téma byla jedna z mých prvních básniček, už tady neni, jmenovala se strach a byla právě o tom, že mám ze svého štěstí vlastně strach, že mám strach o své blízké a o pokoře k životu, ale můžeme být jakkoli pokorní, slušní, mít čisté svědomí, osud je někdy krutý a nepěkně si s náma zahrává, děkuji za čtení a komentáře

skvěle popsaná touha

Jak jsem mohla napsat tak strohý komentář, čtu ji znova, hodí se do tohohle období a je úchvatná, už jen tím nápadem, o stylu nemluvě. Je tak nabitá touhou po životě a tím k čemu všichni pomalu směřujeme. Opravdu skvost.

určitě si prožila něco neopakovatelného a úžasného když z toho vznikla taková city nabitá báseň, jsou v ní naprosto skvostná místa, proč vlastně zakázané ovoce je tak lákavé a chutná tak sladce? proč vlastně zakázané, je z ní cítit nesmírné souznění, skoro záviděníhodné

ó, je tak plná naděje a víry v zítřek až mě z ní trochu zamrazilo, to jen strachy..... jinak moc hezká a navíc moje milovaná Praha

Něco na ní je, neni dokonalá, ale je emotivní, je v ní cítit láska, ta zoufalá, toužící a hledající.

Leslie: moc dík za zastavení a komentář, těší mě to

kmotrov: ano ten příběh je tam zašifrován, já vlastně nevím jestli ho někdo rozluštil, těší mě tvůj komentář a věřím že je upřímný. Jo a ještě dříve mé básně byly plné gramatických rýmů, je mnohem jednodušší tak psát. Teď je to nějak čím dál těžší. Teda psát ne, ale psát tak abych měla já sama pocit uspokojení. Mám desky plné, převracím dílo za dílem co vložit. Za chvíli přestanu vkládat jen pro ten pocit že vše co píšu stojí za prd.

nějaká zvláštní melancholie před půlnocí, ale hezkys to sepsal, dík za každý další dnešek...

Měla jsem pocit že máš. Piš dál. I smutně. Zoufale. Člověk musí dojít ke štěstí. Ale, pamatuj, život je moc krátký na to, abychom ho prožili ztrápení. Jestli máš strach že ublížíš, tak věř že teď ubližuješ sám sobě. Láska je krásná, ale! není věčná. A ještě, lehce se dá zaměnit! Se vzrušením, touhou a vášní.

Jsem láska? Zajímavý už ten nadpis. Je skoro plná zoufalství, vůbec tě nesoudím, není proč. Vnímám tu bolest, samotu a strach. No nakonec v tom závěru jsi to sama vyjádřila. Ten závěr je moc povedený a dostatečně výmluvný. Možná kdyby nebyl někdo by mohl namítnout, no a co, může si za to sama. Tím závěrem si tomu zajímavému dílku ale udala jiný směr. Moc povedené.

díky tomu co čtu v komentářích tak je daleko smutnější než se na první pohled zdálo, první pocit byl krásná nostalgická nálada, druhý výkřik zoufalce, nejsi šťastný, možná jsi moudrý, ale nejsi šťastný

ano je příjemná, tím že jsem se v ní nenašla a pohrdám těmi kteří jsou v ní schováni

Zdravím tě, taky jsem si na tebe vzpomněla. Ta zrada čiší z té básně. Přečetla jsem ji podruhé a dostala se mi pod kůži. Bolí to moc, když někdo koho považujeme za přítele zradí, kéž se rozplyne a více o něm nevíme. Jenže je to v nás.