jo, já vím že toužíš po kritice, která by tě posunovala dál, ale co mám dělat když se mi líbí tahle báseň, běží mi před očima film, snad i cítím zápach potu a smrti a mám husí kůži, tak prostě nemůžu kritizovat

já vidím nevěrného zoufalého muže, který stojí na prahu vlastní ložnice, a v ní tiše a klidně spí jeho vlastní žena, takový obrázek vyvolala v mojí mysli tahle básnička a protože něco vyvolala tak se mi líbí

ó, milá Klerisko, čtu a úžasem otevírám oči, co ty máš všechno za sebou a jak se to odráží v tvých textech, opět jsem unešena, závidím, anebo ne, vlastně nevím, je to neskutečně autentické, vnímám bolest a zoufalství, ale na druhou stranu neskutečnou lásku a nostalgii, mám pocit že víš že tak by se asi celý život nedalo žít, ale stejně ti jakoby vždy něco bude scházet, já tě vlastně neznám, ale přeji ti jen to dobré a prosím zase něco napiš, pozveš nás vždy do svého nitěrného prožívání a někam kam bychom se asi nikdy nedostali, vidím dva nádherné mladé lidi na pomezí normálního života, dík za pozvání k sobě, tak asi

já vlastně nevím jestli je to napsáno hezky nebo ne, ale myslím že jí chápu a tak si tady zamyšleně pokyvuju hlavou...

V knihách nenajdeš nic, chce to žít, chybovat, "chodit", bloudit, hledat...no, někdy stačí jeden verš, jindy je zapotřebí rým. Pár slov a stačí k zamyšlení, moc líbí, taková tvoje, taková zatichlá a přitom tak "plná"

no, ještě že je každý z nás naladěný jinak, mně se to líbí a to hlavně v tom obrazném závěru, netvrdím že je to objevení Ameriky, ale napsáno je to dobře

nevím zda i tou anotací, úplně to slyším, vidím a vnímám, je mi zima... co všechno udělá písmenko š a ještě když je jich hodně, ššššššššššššššš, řekněte si to, nahlas, dobré, vidím meluzínu uvnitř těla, jak šmejdí sem a tam, mrcha

miluju díla kde závěr je jak rána do hlavy, líbí se mi střídání stylu písma, hned od začátku je v ní zřejmá ta naštvanost na sebe sama a to se mi líbí, v závěru neotřelý rým, no, je pěkná

dneska je tam opravdu chyb jak máku, já vím že jsi člověk citlivý a vnímavý, chápu že se chceš podělit se svými pocity, vzpomínkami, se svým životem, ale nesmíš se zlobit když ti někdo vytkne chyby, něco bys třeba mohl vychytat v microsoft office word, napsat text nejprve tam a pak ho kopírovat sem, můj syn má dokonce nějak na pc nastaveno že ať píše jakýkoli text tak se mu tam ihned objeví chyba, víš, jako je pravda odvěká že šaty dělaj člověka, tak musíš pochopit, že ty chyby prostě uhodí do očí na první pohled a pak je text k ničemu, zkus na tom zapracovat

dnes jsem asi natvrdlá, ten závěr já nechápu, uvidíme jaké budou další komentáře

ou, úplně jsem se položila do romantiky a najednou takový nečekaný závěr, super

moc krásně ta básnička plyne, dvakrát jsem ji přečetla nic mě nezastavilo, je v ní cítit cit pro rytmus a úplně hmatatelná melancholie. Plyne jako ta voda a vytváří i příjemné obrazy, no naděje umírá poslední, tak snad vás proud nerozdělí...musela jsem ji přečíst znovu, fakt nádherná

díky, kluci :-)

moc hezky zveršovaná epizodka z cesty vlakem a vůbec ze života

40%

60%

75%

75%

připomnělo mi to mé dílko Rozřehtané sluníčko, je teda úplně jiné, ale vzpomněla jsem si na něj, no i psanci mají své dny a ano v myšlenkách odvážných se posouvají hranice, až je překročíme to už nebudeme psani, ale blázni, líbí se mi když má někdo bláznivé nápady

jenže je tam jejich chtíč... no ve mně to vyvolalo obraz popravy, zřejmě je to jen metafora, já za těmi verši vnímám smrt, konec, prach a bolest a ještě rozpolcenost a strach z ublížení a vlastního rozhodnutí, líbí se mi ta báseň