je to vlastně studna osamění, pro další tam asi místo není, máš strach že by ses tam pak nevešel, viď, tak jen občas do ní někoho přizveš, jen na chvíli

jo, dobře to znám, i to že je to úsměvné, ale časem víš, časem to začne být spíše k pláči, protože pak už ti lidé neví vůbec nic

poslední sloka je moc hezká, navíc mám radost že píšeš o přátelství, pravda že někdy styl tvých básní je osobitý(a to je asi správně), ale docela se mi líbí ten občasný rým, který tam je a dělá báseň melodičtější

baví mě poker, když nejsi ale profík, doposledka nevíš jak to dopadne, ano naděje je až do závěrečného otočení karty, dobré přirovnání, dobré zpracování s důrazem na poslední řádku strof

líbí se mi jak ses s tím tématem vypořádala, zatím to jde, máš tam i světlé chvilky, jenže ono se to jen a jen zhoršuje, nejhorší je že prevence neexistuje, nás může jen uklidňovat že ti lidé netrpí, žijou ve svém vlastním světě, jen...já nevím jestli je jim v něm dobře

úžasné, jedna báseň, jeden život...o to bolavější že toto se prostě občas stane, skvěle jsi to vyjádřila, často se zamýšlím nad tím že na stáří a samotu se připravujeme od mládí, no někdo si to vůbec neuvědomuje, pak mu nezbývá lautr nic a nikdo, musím zdůraznit ten úsek s Bachem, a nejen ten...

jo je moc milá, taková nadějná, je nám vlastně fajn...žijeme...

díky tobě jsem dnes byla v Praze, dík za tu hezkou atmosféru, povedlo se ti to

děkuji za to, žes tu trávil svůj čas, děkuji za spoustu nádherných básní a za to, že jsme si tě mohli alespoň krátkou dobu užít tady na psancích, byl si jeden z nej, povznesl si tento server na vyšší příčku, zdravím pane...

překvapení, hlavně ta první osoba, každá řádka dává možnost k zamyšlení, zda je to zpověď je bolavá, zda fantazie, jsi dobrý

je tam řada momentů, které by stály za to zdůraznit, ale nezávidím ti je, je to o hledání... smyslu života, sama sebe, lásky, svém místě tady a ve vztahu, je nádherná, rozervaná, plná bolesti, pochybností a zvláštní beznaděje, je o dospělosti a zodpovědnosti, je neskutěčně hluboká, patříš mezi ty které miluji číst

ten " výkřik" mě zaujal, nikoli to co píšeš pod ním, opravdu si tak připadáš, to jen chvilkově viď

vnímám ten neskutečný náboj, tu lonerovskou poezii, vzrušující a tady ještě umocněno odříkáním, spalující vášní, soužením a souzněním, jak to děláš, kámo, úchvatné, tohle nenapíše jen tak někdo, tenhle člověk zná moc

ou, ty první dvě řádky jsou dokonalé, stylem i sdělením, zbytek mi nezní tak perfektně, ale smysl je jasný

puero: nedovedeš si představit jak mě těší když na nějakou báseň zareaguješ tak jako na tuhle, mám pak pocit že mohu něco k zamyšlení nabídnout i tobě, o kterém si myslím že na tvoji inteligenci prostě nemám, ale myslím si(nekriticky) že dovedu vyjádřit něco, co ty umíš tak honosně pojmenovat

kmotrov: ano vůlí to asi nejde, člověk musí být očištěný, smířený, ne ve smyslu rezignace, ale tak vnitřně, spokojený, bez jediné negativní myšlenky a to je velice těžké, být a užívat si to je vlastně pro mě zatím ten nejvyšší stupeň

loner: ano, ty stará spřízněná duše:-)ale nesmí toho být moc, tak akorát, aby si ještě člověk sám sebe vážil a mohl si dovolit jen tak si být, no, možná že v nedávné době bych to ani nedokázala (to tím že sžíravý pocit špatného svědomí by mě nepustil užít si to), ach jo jak je to všechno složité, dík

všem, všem, všem, vřelé díky, a jestliže to četli i manželé(taron) tak to je pocta pro mě, pro mě, pro kterou není málo jen být a vidím že to všichni chápete a to mě neskonale těší, určitě každý zná ten okamžik, nebo ne? Nehýbat se, nemluvit, nemyslet, jen být, s tou neuvěřitelnou lehkostí, kterou popisují opravdoví básníci, šťastní ve svém těle, ale nevnímající ho, bez jakýchkoli negativních vjemů, bez tíhy všech problémů světa...

kmotrov: ne, ne, nejsem a slyším, tuším mě taky tahá za uši :-) ale ty ses první dotkl té jedné větičky-nebýt je asi mnohem složitější, a to mám radost

aha, jsem z ní docela paf, každopádně mě zaujala, řekla bych zpověď masochisty, anebo vyznání šíleně milujícího