koiška: ano, smutné a doufám že tak nikdy nedopadnu i když mě napadla na naší zahradě, téměř pod švestkou, která ale zatím plodí,a jak, děkuji

Zamila: předchozí je pro tebe

jo, myslím že ten závěr se mi povedl a tobě děkuji za připomínku s rýmy :-)

kmotrov: děkuji za komentář, i když závěr vnímám jako kdyby už tě to nebavilo, jako kdybys chtěl říct, to je jako když házím hrách na stěnu :-)no máš pravdu v tom že asi jiná nebudu, já to jednoduše jinak neumím, třeba svým způsobem ani nechápu co mi tady vytýkáš, ale asi vím, čím to vzniká a také u jiných mých básní, vysvětlím. Moje básně vznikají naprosto spontáně, prostě něco vnímám, prožívám a najednou to mám to v hlavě, ale samozřejmě ne celou báseň, prostě jenom pár prvních veršů, když mám možnost ihned je hodím do mobilu, nebo na papír, nebo si je opakuji abych nezapomněla a pak se k tomu dílku vrátím podle času a často dotvořím zbytek, tak možná to je ono, a tobě opravdu dík že se těmi slátaninami zabýváš, možná hlouběji než si zaslouží

Je vidět, že tě ta zadání chytla, mě tohle moc nebaví, raději píšu spontáně, ale tohle je asi těžší, takže u mě fajn

Čtu ji vlastně pořád dokola a nějak nenacházím slova, která bych napsala, snad stačí že se mi líbí

Tohla je ta pravá poezie, emotivní, nutí čtenáře se vracet a znovu si pomaleji přečíst některé úseky, nutí mě přemýšlet, nad tím kdo to psal a jak mu v té chvíli bylo, zamýšlet se nad každým veršem, osobité, originální

obsahově se mi moc líbí, tentokrát nějak mě neokouzlil styl, i když ji čtu nahlas, přijde mi taková nesourodá

vnímám kouzlo toho místa

Tohle je prostě skvělé, vřele ji doporučuji všem, je dobře nezapomínat na hrůzy a ještě to takhle poutavě napsat, nejdřív jsem nevěděla o čem budu číst, ve chvíli kdy mi to došlo jsem byla dojatá a v závěru jsem(bez keců) skoro plakala, ta báseň se ti moc povedla a já myslím že by klidně mohla vyhrát nějakou soutěž, líbí se mi styl, mám pocit jako když čtu o snu, o děsivém, krutém snu, který se ale nestal tak dávno, dík za takovou báseň

možná to jen nechápu...

Toto nazývám jemný dotek veršů, jo, dotkly se, jemně, ale jasně

a já hned na první přečtení si řekla jů, a na druhý jsem pojala takovou melancholickou náladu, tak nějak jsem se zamyslela kolikrát ještě pokvetou broskve, kolikrát jsem je viděla kvést, zmrznout, cítila vonět, zažila jsem i roky kdy vůbec neplodily a jednou, jednou budou kvést, ale já, já už tu nebudu...moc se mi líbí, pár řádků a moc v nich

Leslie: Lenča: slnečnica: Jo, náhodou i já si myslím že ta se mi povedla, dík :-)

Jo, myslím že se mi líbí jak s tím tématem pracuješ, chválím a určitě budu číst dál

je drsná, ale líbí se mi, někdy to tak chodí, cítím to podobně, někdy je chtíč a vášeň nade vše...

všímavá Orionka, pravda teď mi to taky vrtá hlavou, ale jinak má ta básnička moc hezkou atmosféru, malinko tajemnou a melancholickou

hm, je silná, tak jako ty to dokážeš, je bohužel depresivní, až chorobně, ale což právě z takových stavů nevznikají ty neemotivnější básně? jen dokáže to Slunečnice unést, musí, prosím přečti si moji báseň Čas zrání, teď ti ji věnuji :-)

hm, ta se mi líbí, moc, má nečekaný závěr a vůbec, celá je fajn

je příjemná a protože sny jsou nesplnéné touhy převážně(prý, asi podle Freuda :-D) sexuálního rázu, tak na mě také dýchla erotika