Ne, Ona tě neshodila k tomu nemá sílu, jen ti dala příkaz skočit...

18:22
???

Mám! Nemám!
Mám rád básníky a kopretiny!

Věčné dítě

Hledal jsem úsměv, radost, ráno šťastné ...
našel jsem jen sny, kopretinou vonící
a návrat domů, měď, co v slzách žasne
když plamen bez ohně obchází hranici

Jsou lidé jako hvězdy
co svých snů dráhy mají
a víru, že snad někdy,
až snů těch na okraji
ke střetu dojde drah
Za jiskřivého třesku
pak překročit lze práh
a snů rozlomit přezku

Ta pnoucí růže obepne tě záhy
trnem pak polechtá tě blaze,
v závrati jak v chůzi na provaze
cítíš se bščasten, až nahý
když nevnímáš přelet krkavců
Tak stříhej a řež, zahradníku,
vždyť zvlád jsi vinice, alej fíků,
tak strez růži před zraky zvědavců

Nad kočárem prásknout bičem
slastné prožít kratochvíle
úhor citů kypřit rýčem
pošeptat si slůvko milé ...

Co je pravda, a co hra,
přáním nafouknutý míč?
Zrnko pochybnosti zrá,
nejedná se o PAklíč?

...jsi jako ti hvězdáři, milá Lizz, ber život o trochu méně vážně...
Ale ani těm hvězdářům se nesměju... :o)

my starší víme
jak v ruce chvěje se nám lžíce
jak blátem i po ledově jde se dráze
však stále za svitu večernice
mlčíme před tváři na obraze

ten obraz tam, ten pohled zpátky,
zda hlavu otočit jsem směl,
tam skončil kdos, co krok měl vratký
zůstal stát a zkameněl

Tam víry jsou a pod hladinou skály,
jim úhyb se často stává nelehkým
to odraz slunce na vlnkách když šálí,
v jeho objetí pak bez obrany sním

Dík za tvůj signál, ta světelná kola
strážce úskalí se zrakem ostřížím
mé cesty šťastně končí kapitola
majáku drahý, proč vžy tě nespatřím

semel trochu trpké natě
hořké zrnko přidej k tomu
co zůstalo na výmlatě,
povzdech vzdáleného hromu
dodá sílu, po setmění
slova smel jak v Babyloně,
letem křídlatého koně
do krajů vznes se zapomnění

Jak citlivá je tato sféra
na nejistou když vstoupíš půdu,
však neměj mě za hazadéra
z jiného když nalévám sudu

Já čestně hrál, vždy bez vší falše
až o jmění bych přišel málem,
tak v paměti mám z mariáše
kluka přebiješ nejlíp králem

Přicházím,
jen po špičkách a nesměle
nezvaný jak téměř host
vždyť dosud Pochybnost
stráž drží u tvé postele
tvá Láska

Děkuji Vám všem, kdo jste se mnou prožili na okamžik poezii nejen dětství...

Jen zpívej dál, dej volnost smíchu
ať rozezní se v duši tichu
světlo vpusť do tmavé síně
vítej hosta ze svatyně,
vítej, každým příjde dnem
v srdci připrav podnájem
ten paprsek přec nebyl vizí
bílé pírko je důkaz ryzí

Ať naplněn je tvůj džbán
vírou a láskou
co proměněna bude
ve vodu života věčného

Hej Zimo,
pojď, dej si se mnou vodku
zuj baganče a vysyp mráz
jarní zkus si polobotku,
už dost jsem užil tvojích krás,
krajek závěs z jinovatky
smutně prolomený led
jen sněhulák by zval tě zpátky,
tak dej si vodku, naposled...

..ti samozvaní soudci!
V životě, politice i literatuře...

..mám psát: Jů, ta mě uchvátila...
či psát rétorikou svojí
o mříži, která zvítězila
nad jablkem při souboji?

V tvé myšlenky jsem lapen sítě
hrot ledu ční nad veršovníkem,
snad mlčení zas opustí tě
za přeletu ptáků s křikem