jedna ztracená, z pozdního léta...

Následuje tvorba z období depresí...

ty jsi jako já, já jsem jako ty...

Diskuze o přirozeném a nadpřirozeném mě inspirovala. Kajícně přiznávám začátek dle Reyneka a konec dle Dyka.

Psala jsem o svých pocitech, doufám, že se to povedlo.

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

odcizení...

Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

Nejcitlivěji býváme zraněni těmi, bez nichž si svůj život nedovedeme v plném rozsahu představit. ROBERT BROWNING

Jeden starší kousek. Tohle jsem napsala dva dny po Havlově smrti a vybavilo se mi, když jsem dnes četla, jak pokračuje plivání z Hradu na Peroutku. Asi není potřeba nijak aktualizovat, základní myšlenka je stejná a bohužel stále stejně platná.

Lži, průšvihy s tím spojené, pravdy na dně sklenky...

vlastně to není ani smutná báseň, ale nevěděl jsem kam s ní: ) o smutku, na kterém přese všechno shledávám něco krásného

Měla to být má poslední... .. .