Věnováno krásným ženám arabským.

Víš…mám svý sny, i když stojím nohama na zemi…

…když víš, že to je láska, nedej na pocity, utáhni si opasek a rvi se, jak se dá! Protože, když už se ráno budíš sám, je čas pro zamyšlení pryč… Zbývá však ještě Naděje… a o té moje Při/Vy-znání je…

Byl to můj nejdelší vztah a zároveň jedinej rozchod, kterej mi byl jedno.. vážně jedno!

někdy se nic necítí a nic nepřichází, ale pak se to prostě semele... v duši, v hlavě, v srdci... v životě...

... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

..Zase lidé a lidé..tentokrát hříšníci ;)

Bádala jsem na netu po svých předcích. Tohle je výsledek.

není vše a vždy racionální "..."

prázdné makovice/ nebudou víc duté/ až se neobuté/ vydaj do mozku/ přes hory a doly/ kde to bolí/ bosky na lásce// vysypaně/ schul své dlaně/ sem/ k těm mým// vysvlékaně tvárná/ marnomarná/ až prázdní se vylžou// přijď mi blíž///

Rozvedení motivu jedné starší básně, upraveno na formát SLAMu.

...

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

Keď básnik píše báseň.

Svěrákovská inspirace.

Ať žijí básníci! Včerejší filmek mi dal inspiraci... :D když ženská začne veršovat,... je to konec básníku v čechách!