Poslední

Tak tohle je už poslední - hádka, cigareta, flaška, nudný den, blbá holka. Poslední poslední místo v místní soutěži talentů, poslední zklamání ze sebe samého. Nejspíš i poslední z věcí, které si ode mě čtenář přečte. Jsem dozajista první, kdo má obrovský talent vždy být poslední. Jsem ztroskotaný básník, smutnější, osamělejší a beznadějnější než prkna, která zbyla na útesu z bárky, která byla zbita z rezavých hřebíků a poté zbita větrem aby dopadla jako já.
Když jsem nad tím tak posledně přemýšlel, tak nejsem zas takový smolař, jakým se zdám být. Tajemství mého morálního úspěchu v mém celoživotním neúspěchu tkví v tom, že na rozdíl od těch ostatních egoistických cílevědomců, kteří mne, a zajisté i Vás obklopují, já si to tak neberu!
Je mi jedno, že jsem poslední kolo u vozu, že hraju poslední housle, že vše stíhám ve dvanáct a jednu minutu. Nejsem totiž tak zaujatý svým superegem, které všem těm, kteří Nás obklopují, říká, že se mají hnát za prvním místem, že je to luxus být první a nejlepší a nejúžasnější a všechny ty nejotravnější nej, které nás samozřejmě vůbec nezajímají. Copak je to za luxus, když se pořád za něčím honíte, jak závodní chrt za plyšovým zajícem?
Být poslední to je panečku teprve kumšt! Když se zdržujete vzadu, nemusíte se bát, že Vás někdo předběhne, nebo že se Vám bude někdo z Těch chrtů okolo posmívat.
Proč se Vám chrti nebudou posmívat? Za prvé protože jsou dávno vepředu a za druhé, protože je to úplně nejhloupější rasa psa. Proč je být poslední kumšt? No, protože závodní chrti chodí do důchodu hodně brzy, a protože život si užijete mnohem více, když máte čas se rozhlédnout. Do cíle se dostaneme všichni, tak kam spěchat?