Eliška I. ....

Jo, ...

Jmenovala se Elina,
pouličák s rodokmenem
Eleonora Von Ocasek
prozradila mi Janina
moje nejstarší
když jsem se vrátil
do samoty rodiny
z ještě větší samoty
pouště Kalahari

Nikdy nespojila svůj život
s domácími lidmi
tak jako Já,
ale cítili jsme je
pořád vedle sebe
… i na dálku …

Divná láska
a sounáležitost
o které oni nevěděli
jen my dva

Bude to asi širokým srdcem
kam patřily spolu s nimi
rozloha, lesy, volnost
moře, hory, pouště a touha,
touha přejít ty kopce na obzoru
kde život víří a točí se jako opilý sen
barevný, okouzlující, strašný, absurdní … pravdivý ….

Nikdy se nedovím co jí táhlo hlavou
když utíkala, a vracela se
pohublá, zkrvavená,
aby zase zmizela
a já ji v duchu pochoval
a potom vzkřísil …

Až jednou ji trefil brok z pušky nimroda
co nestačil na lovnou zvěř
rukou sráče v zelené kamizole
s hliněným srdcem

Nedala na sobě znát známky zranění,
jen přestala žrát a začala slábnout
aby za tři dny u veterináře
bylo již příliš pozdě ….

Když usínala, tak jsem
v jejích očích uviděl
to co cítím dnes i já,

Jo, stálo to za to žít směle,
protože životem se musí
člověk umět odvážit
a to bez ohledu na cenu
… byť by to byla ta nejvyšší …

*