Počkejme

Pamatuji si, jak jsem se vkrádala do tvé mysli.
Pamatuji si, jak jsem byla součástí.
Sdíleli jsme podzimní listy
a sdíleli jsme i jarní tokání.

Tvoje dvojče bylo mým sokem.
Tvoje přání též.
Ty jsi byl mým denním ve sklence mokem.
A to mi věř, že prázdná sklenka mě teď netěší.
A že ač stále táhneme za jeden provaz, jsme každý na druhé straně lana.

Hledíme na sebe z dálky.
Mezi námi propast a most.
Pevný, co chce, aby naše kořeny se k sobě táhly,
ale jsme stromy a těm to potrvá ještě stovky let.
Ale pak vykvete náš společný květ.
A uvidíš, z výšky společné koruny, zdevastovaný svět,
který však bude to nejhezčí,
protože už nebudu já a ty,
ale budeme to my.