Osudový syzygos

Byla noc. Místo slunce ozařoval město jen úplněk. Na zastávku na bývalé návsi přijel autobus. Zastavil na ní a vystoupila z něj Jana Kampelička, osamělá žena středního věku, která se doma starala o sedm koček a šest kolibříků, ale na sebe už moc nedbala.

Vstoupila do starodávné budovy, o které cedule tvrdila, že jde o „Nejlepší restauraci na Moravě“. Uvnitř bylo prázdno a ticho, až to nahánělo strach. Podlaha byla plná rozházených nedopalků. Janě Kampeličce bylo podezřelé, že všechny vypadaly stejně. Za pultem, kde očekávala kostlivce, stála žena s dredy. Stála mlčky, nepromluvila ani slovo, aby pozdravila hosta.

„Jsem promrzlá jako rampouch, mohla bych dostat teplý čaj, prosím?“ objednala si Jana Kampelička.

Žena za pultem přikývla způsobem starodávných mravů a podala Janě Kampeličce jídelní lístek v kožených deskách. Pohled Jany Kampeličky byl ale náhle upoután k jejím vláskům. Rozcuchané, neuspořádané, visely v nich zapomenuté vlásenky, ale přesto k nim cítila něco, co si myslela, že k vlasům nikdy neucítí, natož k cizím. Té noci z neděle na pondělí se schylovalo k osudovému odhalení, když na její paži spatřila nenápadné tetování.

Jana Kampelička ze sebe v úžasu vysoukala: „Vy jste... dredařka?“

Žena za pultem se sladkokysele polousmála. Levou polovinou tváře se usmívala a pravou mračila. Byla člověkem dvou tváří. Zapálila svíčku na stole u okna, aby si tam Jana Kampelička sedla, a šla připravit čaj.

Když obsluha odešla, Janě Kampeličce bylo najednou smutno, tak otevřela jídelní lístek a zkusila si vybrat. Vtom ji vyrušilo zachrastění okenních tabulí. Pohledla k oknu a ovládla ji hrůza – tam, nad vrstvou mušinců a mrtvolných těl masařek s nohama vzhůru, dobýval se dovnitř z temnoty... lišaj smrtihlav. Po způsobu můr v tento půlnoční čas dorážel na rozvrzanou okenní tabuli a přinášel okultní symbol lebky. Ale pak si Jana Kampelička uvědomila, že to není sršeň, ale jen motýl a že jí nemůže udělat nic horšího než naklást larvy do jídla, tak se vrátila k jídelnímu lístku.

Když jí pak žena s dredy a vlásenkami v nich přinesla čaj, nezmohla se Jana Kampelička na víc než objednat si rosbíf na šalotce s oblohou z mořských řas, ačkoliv celou dobu nemohla přestat myslet na to, zda se ve slově rostbíf píše mezera, nebo ne a na ženiny vlásky.

Když pak obsluha jídlo přinesla, přisedla si k Janě Kampeličce, a zatímco hodiny na věži kostela odbíjely půlnoc, popíjely a jedly spolu. A Janě Kampeličce bylo jasné, že ony dvě k sobě patří, že je k sobě svedl osud.