Zapomnění

Jako bych se nepohybovala v čase,
on běží....- a já... nic.
Jako by stín ležel na mém hlase,
Když zmlkl smích mých zřítelnic.

Měla jsem v sobě létavice stříbrný,
"Kde teď však jsou?", se ptám!
V odpověď malé kotě zavrní
a rozběhne se ke svým hrám.

Jsem květina, která zapomněla kvést,
i bárka, jež neví jak plout,
Jsem Siréna, co uměla hlavy splést,
teď však sama se nemůže ani hnout.

Jsem vůně, co náhle nevoní
a marně vzpomíná, co to „vůně“ vlastně je,
Jsem rána, co krůpěje uroní,
ale pouze v šeru pokoje.

Jsem fontána, co neví, co je proud,
jsem studna bez pramene.
Jsem peruť, co zbavena pout,
si na svou volnost hned tak nevzpomene.

Jsem čarodějnice, co zapomněla čáry,
jsem tón, který zapomněl znít,
jsem z bílé plachty potrhané cáry,
jsem snění, které už neví, co je snít.

Jsem vlna, co se zastavila v pohybu,
jsem píseň, co náhle přestala hrát,
Jsem pád, co si nevzpomene na chybu,
jsem vánice, která už neumí vát.

Jsem ráno, které zapomnělo svítat,
jsem Luna, co neví, kde světlo brát,
jsem noc, co netuší, jak Slunce vítat,
Jsem ozvěna, která zapomněla „co“ a „kolikrát“.

Jsem karafa, jež si nevzpomíná „nač“,
Jsem odliv, který nemizí pryč,
jsem slza, která neví, co je pláč,
Jsem skrýš, k níž hledám stále klíč.