Prapodivná chvíle klidné noci

Už dlouho nebylo vidět na nebi tolik hvězd. Jakoby každá chtěla být tou nejjasnější. Stříbrné oko měsíce se odráželo v temné hladině klidného moře a jeho jas půvabně osvětloval ztichlou pláž. V tuto dobu už zde nebylo slyšet několikajazyčné povykování turistů, ani drzé hvízdání místních seladonů. Byli tu už jen oni. On a ona. Leželi nazí, semknutí v objetí, zapadajíc do sebe. Jedno tělo. On spal. Ona pozorovala vlnky, které se tříštily o malé útesy tak tiše, až to vypadalo, že se snad bojí, aby nenarušily prapodivnost té chvíle.
Studené slzy jí drásaly tváře. Věděla, že nevyhnutelné musí přijít. Každým dalším žbluňknutím se víc a víc propadala do zoufalství. Chtěla přece jen tak málo. Tak málo a přesto neskutečně hodně. Jen se dotknout štěstí a pak se od něj zas odvrátit. Anebo si to jen nalhávala a chtěla se jím nechat pohltit, zapomenout na všednost?
On se k ní přimknul ještě pevněji, snad v polospánku zašeptal „Miluji tě“ a opět upadl do sladké říše snů. Nevědomosti.
Po jeho slovech ji přepadla beznadějná úzkost. Snažila se ovládnout, aby jej svým trpným vzlykotem neprobudila. Jen ať spí. Hlavně, ať spí. Čím musí zaplatit za jedinou noc čisté lásky po tolika letech prázdného přežívání?
Nenuceně, téměř bezmyšlenkovitě, napsala prstem do písku jeho jméno. Pomalu zvedla oči. Dívala se přímo do hlavně revolveru.
„Miluji ho,“ špitla. Rty se jí třásly.
Dva výstřely pronikly tou zvláštně klidnou nocí. Rozlehly se po moři a zněly ještě dlouho poté, co dvě bezvládná těla ztuhla v objetí.
A na nebi pořád svítilo tolik hvězd. Jakoby každá chtěla být tou nejjasnější. Stříbrné oko měsíce se ještě odráželo v temné hladině klidného moře a jeho jas půvabně osvětloval ztichlou pláž. Jen vlnky začaly na útes narážet naléhavěji.