SKOROHAIKU, CZAIKU

Tahle báseň vznikla před lety na kurzu angličtiny, když učitel jako každý rok, vyprávěl o anglických vánocích, stejnými slovy jako loni, a diktoval stejný recept na vánoční pudink - chudý i bohatší...

oranžový ticho

... taky tuhle dvojku určitě znáte ...

inspirace jedním filmem, který vyvolal nepopsatelně hluboký pocit...

Je libo se snad báti?

To do dálky voláme jména smutných lásek Abychom zapomněli na svá trápení Prodáváme lacino hnědé vlasy krásek Smějeme se a jsme tak trochu zvrácení.........

Doufám, že to ohromný štěstí, nadšení a naděje z písničky Ocean od Johna Butlera, se mi aspoň trošku podařilo přenésti do téhle básničky

.....

Když pohádky připomínají realitu

označení: - muž, * žena

Když vzpomínky mám, nejsem nikdy sám! Jen si vybírám, na co vzpomínám!

26.1.2007 ... lepší nevědět ... než vědět ...

...

....i když už je dneska všechno jinak ....

Kamarádka z literu, co píše i tady, se mi jednou při výměně vzkazů vyprovokované jejím krásným komentem, pochlubila, že právě napsala novou báseň. Já k ní obratem složil jinou, takovou tu mužskou verzi, a ješitně se s ní pochlubil / to je ta první část/ a pak, když jsem si četl tu její i s anotací, přidal jsem ještě jednu variantu, je pod *****. To vše jen díky té jedné, krásné a inspirující, kde hrdinka měla také jen jednu rukavici! To se mi tak líbilo, že i já to použil.../ A to jsem chvíli před tím byl úplně dutý a neschopný dát dohromady ani dva verše!/;o) A já jí teď tedy moc děkuji...