Moje úplně první povídka. Vznikla jednoho smutného večera, kdy venku lilo jako z konve a mě se zastesklo po lásce.

Báseň tak obyčejná, složil jsem ji dnes tak asi bude dost chybná, odpusťte ty chyby nemožné, ale proč Český jazyk je tak podivné.

Vlastně úkol do školy, ale to je jedno.

„Tak nech už toho…už mě to unavuje. Donekonečna se hádat. Copak nevidíš, jak tím trpím,“ řekla a další kapky slané vody se jí spustily z těch jejich kaštanových očí. Zdědila je po otci. Stejně jako tu svou horlivost a přílišnou upřímnost. Ani nevěděl, co na ní kdysi miloval více. Teď však byla otázka jiná. Miluji ji ještě vůbec…?

Kdysi a už hodně dávno, Mátě... Strašlivě dávno. Všechno je pryč. Jen tenhle počin zůstal... Nic mě nemrzí.

Tentokrát v češtině.

měla to být báseň o Peru

/když jsi v tísni řekni to písni/

Teda no předem se onmlouvám protože neumím moc pravopis...a no neudělala jsem uvozovky když někdo mluví:((

Vážně to tak má být?

Vyvedení z naivity... Verum

pátrejme, zkoumejme, objevujme a hlavně mějme se rádi...("peace!";))

Krátká povídka o nevěře