Vystoupíte z auta a všechno je najednou jinak ... všechno je pryč ... a i kdybyste se na to připravovali celý život, stejně vás to zabije ... a ne rychle, ale hezky pomalu, jako když jíte tatranku a sloupáváte ji vrstvu po vrstvě ... a najednou v tom životě není zase vůbec nic ... vlastně jo, něco přece ... pes, který žere vaši rozervanou duši ... moc neštěstí na jednoho člověka ...

Třetí a poslední část "Zpátky ke kořenům". Příběh bude pokračovat, ale s jinými názvy :)

Experiment. Vyjádření intenzivního pocitu, který jsem zažil/a. Není to něco trochu jako haiku?

***

po společných úpravách s milancholikem :-) vybroušeno do konečné podoby....

Tento text sice není už aktuální, alespoň co do stavu mého vnitřního světa, neboť jsem konečně našel smysl života a hodlám za ním jít, dokud nedosáhnu cíle, ale to mi alespoň ukázalo, že člověk nikdy nemá klesat na mysli, když se mu v životě nedaří. Každého totiž dřív nebo později zasáhne štěstí, touha. Vždy to chce jen svůj čas. Nejdůležitější ale je, že ten čas vždy nakonec přijde.

když je pro co i koho žít, co říct i komu, ale není kdy, protože nejlíp nikdy

todle asi není báseň,ale vytihuje přesně to co očem se se mnou bavil jeden podivný ,,člověk,, který si nechává říkat Ismael

Múze, Víle, Čarodějce. Moje první dvojjazyčná

V duchu vedu monolog sama se sebou... kladu si otázky...

Pocity který museli ven pocity co patří pouze a jen... Jenom jí s kterou můj život není pouhej sen..