Napsáno v březnu roku 2010. Mé první sci-fi, které původně jako sci-fi nebylo zamýšleno. Žena se ocitá ve světě, který jí je cizí, a snaží se nějak zjistit, proč je jediná, kdo si aspoň matně pamatuje na to, jak vypadal život předtím, než se smrskl na práci a čas strávený v hypermoderním bytě.

Teda no předem se onmlouvám protože neumím moc pravopis...a no neudělala jsem uvozovky když někdo mluví:((

Někdy člověk pro lásku položí i život

Povídka ze života.

..jako vzpomínka..

Proč já? Co jsem komu udělala? Jsem jen holka ze střední, která nevyčnívá a taky nechce vyčnívat. NO jasně. Jsem ta ,,nebezpečná" a ,,NEPOLAPITELNÁ"

VAROVÁNÍ!!!!!Čtení této povídky způsobuje negramotnou nemoc!!!!Čtení jen na vlastní nebezpečí!!!Toto varování platí až do odstranění chyb worldem!!!!!

Já vás beru na panáka a né do postele, mě nezajímá Vaše tělo, ale jen mozek

Apokalyptická mikropovídka.

Čumím ji do očí, já a psát pro noviny? Vy jste asi nikdy nečetla co já píšu že ? To normální člověk neotiskne, jenom editora pro svoji knížku jsem hledal více jak rok, ty předešly to vzdaly, že na to nemají koule, ikdyž byly ženského pohlaví

Jeden pád ze schodů může změnit život a smrt není jen zlá.

ale jednou musí o dům dál...

napsala jsem to a ted jdu hrat na kytaru. zmrzlejma prstama. protoze lak na nehtech jest nezaschl, ale kafe uz vychladlo. chci-umet-hrat-jazz.na-oboji.

Velmi, ale opravdu velmi staré. A taky velmi, ale velmi nedokonalé. Uvědomuji si, že tam pár věcí nesedí, ale .. neřešte to . ;)

Krátká a jednoduchá povídka z EDDR o snu, lásce a lidskosti, s dobrým koncem. Výsledek dnešního workshopu tvůrčího psaní.

Pokračování Průzkumu ticha, tentokrát o východu slunce. Příště bude možná zátiší s lavičkou. (Fotografie tentokrát bohužel není má vlastní.)