šmvv praha.

nevěděl jsem, co všechno jsem získal a přitom stačilo o pár řádků posunout kurzor…

Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty. „Jste nemocen, pane?“ „Ano, doktore. Myslím, že smrtelně.“ „Co je vám?“ „Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát.“ „To není smrtelné. Vím o léku pro vás.“ „Jaký je to lék?“ „Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!“ Bledý muž se uklonil a řekl smutně: „Já jsem Deburau, doktore.“

jsem panna s ascendentem panny... stále analizuju... dost peklo, když téma je z nitra a rozum z hůry...

Asi pro někoho provokativní, mě to bavilo vymýšlet a nic moc za tím nesleduji. Je to spíš taková malá kolekce stereotypů. Díky za čtení a názory.

..v dějinách jest psáno, že jít dál máme dáno..jděme tedy..

Jsem prokletá..

někdy se nic necítí a nic nepřichází, ale pak se to prostě semele... v duši, v hlavě, v srdci... v životě...

...

Básnička z metra...

Zas tu máme čas vzpomínání a tichého poděkování.

Uniforma táhne.