Před rokem se mi stala věc, za kterou se stydím a doteď jsem se s ní nesrovnal. Potopil jsem v bouřlivým počasí plachetnici na Nových mlýnech a málem se mi tam utopil člověk z mých nejmilovanějších a nejbližších. Celý to byla moje blbost, už jen to, že jsem vyplul. Děkuju Bohu, že jsem ji tehdy v tý rozbouřený a kalný vodě nahmatal a vytáhl. Kdyby se to nepovedlo, radši bych se už taky nevynořil. Tohle je moje vzpomínka, žádný umění, ale muselo to ven.

Báseň o muži, který s nadějí i strachem hledá odpověď, zda jeho city nejsou jen hrou karet osudu.

kolik je dost a kolik už moc? :))

To, když se vše večer konečně vypne..

Taková psanecká...

...

Na písmáku listopad 2010; původní anotace: z poutě na hranici fun-tazie - psáno koncem září(2010)

Protože se pak blbě řídí..

Krásy se člověk nenají.