Všechny ty co nám dávají radost...

Před chvíli.

z města, z kruhu, z myšlenek... tady, dnes... ty, já... kdo ví...

Nedá se na ni spoléhat.

zajel jsem si pro čerstvé rohlíky a něco k nim, cestou krajem Vysočiny jsem si všiml momentu počínajícího dne..

...

něco končí, aby jiné začalo...

v náruči života, hrdě si lebedíme, byť občas hledáme, občas zabloudíme...a v jeho náruči v teple existence, hledáme slova jež by ho měnily na milence..

Tuhle básničku bych chtěl věnovat svému tatínkovi který nás všechny před 14 lety opustil...snad se máš tam nahoře pěkně,nikdy na tebe nezapomenu.

.....................

Dá se to brát všelijak, proto název nenapíšu :)

???