Vlastně je to špatná báseň, ale dlouho jsem sem nic nevložil tak proč ne rovnou něco kontroverzního

Rád bych rozpoutal na tohle téma i diskusi. Je nesprávné podvést? Opravdu vždy? Existují výjimky? Existuje omluvitelná nevěra?

Armáda ve mně zanechává stopy ovšem ne jenom ty pozitivní. Vždy když navléknu maskáče dostávám se do stavu lehké otupělosti citové.

Myslím, že nemusím nic moc dodávat, neboť mé názory jsou všude v komentech v posloední době

Taková maličkost. Když máte někoho, kdo se vám líbí, ale je zadaný. :)

Myslím, že tohle rozvíří hodně emocí. Obzvlášť těch osobních. Přesto jsem už dlouho chtěl tyhle myšlenky sepsat. (umělecká hodnota - 0) P.S.: Všechna čest všem, kteří vůbec dočtou do konce.

Čím krásnější je den. Tím víc na tebe myslím.

Jak ubohé a lidské

psanec

tak po dlouhé době něco přidávám. Trošku kratší, ale aspoň něco :)

Trochu klišé (láska-hořká káva), ale snad zajímavě podané. (Děkuji psancům za pomoc s interpunkcí.)

Popišme to jako menší skoro tří týdenní depresi. Je napsaná už asi dva týdny zpátky, ale nějak nebyl čas ji sem dát ;)

Je zvláštní, jak i po odstřihnutí vazeb se snaží loutkář loutkou stále hýbat. To už se ovšem téhle básně netýká. (Je to svým způsobem takový experiment i v rámci grafické úpravy, kterou jsem nikdy předtím příliš nerozvíjel.)

Tlak na hrudníku, slyšitelný tlukot srdce, a vrzání podlahy při každém kroku naší chodbou, za noci bez svitu měsíce. (odstavec kurzívou doporučuji číst rychleji. a jinak celkově jako asi všechny básně tohoto typu doporučuji číst uprostřed temné noci a číst si je nahlas polohlasem)

Asi o 2 noci dříve. Tedy tuším. Nějak ztrácím pojem o čase poslední dobou. (Je to takový trochu experiment, co se strof týče :) )

Řekněme, že to je takové menši zamyšlení nad lidmi bez citů

Rok stará. Asi ani ne tak dobrá, ale proč ji nevyhodit ven