To jméno nikdy neříkej! 10. kapitola "Proměna"

Vůbec si nepamatovala, jak se po tom, co se stěna otevřela a ona téměř vypadla přes uvolněný východ, dostala zpátky do archivu. První, co si vybavila, bylo to, jak vytrhává papíry z šanonu a škube je na co nejmenší kousky, úporně je mačká do kuliček a zahazuje na podlahu.

Pamatovala si pevný stisk archivářovy ruky na svém nadloktí a uklidňující tón jeho hlasu, který pomalu pronikal až k jejímu pološílenému mozku, konečně porozuměla i slovům:

„…nejspíš nemá cenu. Pojď, nech to být.“

Málokdy se jí stalo, aby se přestala ovládat, nikdy se jí nepřihodilo, že by si nepamatovala, co dělala. Prohlédla si spoušť okolo sebe. Zmuchlané papíry se válely všude okolo ní, pořadač nejspíš z police srazila, při pádu se jeho desky ošklivě zkroutily. Dobře mu tak! Ještě pořád měla v sobě obrovskou touhu všechno tu zničit. Nedat už těm příšerám nic, žádnou potravu. Zničit je.

„Co to tu podpálit?“ zeptala se roztřeseně a vymanila se z Danielova sevření.

Zjistila, že poslední kapku energie vypotřebovala na své zběsilé řádění. Sesula se na podlahu, položila se zády na studenou dlažbu a zvedla pohled k archiváři.

Přiklekl k ní a ve tváři se mu usadil temný stín obav.

„Byla jsi pryč přes tři hodiny. Co se stalo?“ zeptal se a přejížděl zděšeným pohledem po jejím obličeji.

Měla s ním snad něco? Pokusila se zvednout pravou ruku a přesvědčit se, že se jí nos nezměnil v červené rajče a z uší jí netrčí štětiny. Ani na to už nenašla dost síly.

„Vypadám tak strašně?“ promluvila a samotnou ji překvapilo, jak tiše a unaveně její hlas zní.
Měla by s ním šetřit na inteligentnější prohlášení.

Viděla, že Daniel váhá, rozmýšlí, co jí má odpovědět. Znamenalo to, že s ní opravdu něco je.
Rozhodl se. Viděla, jak se v jeho očích usídlil soucitný výraz. Dvakrát polkl, viděla, jak se mu pohybují svaly na krku. Potom se konečně trhaně nadechl a promluvil:

„Tvoje oči… jsou… vypadají úplně slepé,“ řekl tiše a znovu se odmlčel.

Cože! Co to povídá? Jak slepé? Nedělá si legraci? Těžko. Tvářil se smrtelně vážně.

„Danieli, já ale vidím. A dobře,“ špitla.

Nechápavě jí hleděl do obličeje a pátravě zkoumal její oči. Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Máš je celé bílé, zakalené. Vypadá to opravdu… odpusť, je to hodně ošklivé,“

Zírala na něj, rozeznávala každičký detail jeho tváře, viděla ostře každý vous z jeho šedého strniště i každou vrásku. V medových duhovkách jeho ustaraných očí se mu třpytily zlatavé tečky. Ne, opravdu nebyla slepá.

„ Chci to vidět!“ řekla a s vypětím se převalila na břicho, vytáhla se do kleku a vrávoravě se postavila.

Mátožně se vydala do své dočasné ložnice a vytáhla z batohu zrcátko. Koukla do něj. Její odraz se na ni díval mléčně bílýma očima, široce otevřenýma zděšením. Duhovky a zorničky bylo sotva znát. Zhoupl se jí žaludek. Posadila se na otoman a odložila ten hnusný kus skla.

„Nikdy mi příliš nezáleželo na tom, jak vypadám, ale tohle je fakt úlet,“ řekla roztřeseně.

Daniel si k ní váhavě přisedl. Stále se nemohl zbavit toho lítostivého a soucitného výrazu. Štval ji tím. Jsou to, kruci, její oči. Nehledě na to, že s nimi vidí mnohem líp než kdy předtím. A koneckonců, stejně se z tohohle baráku nikdy živá nedostane, tak je fuk, že by klidně mohla bez masky strašit děti na Haloween.

Vstala a odstoupila o pár kroků, na Daniela se nedívala.

„Je mi to jedno. Nelamte si s tím hlavu,“ řekla a v rozporu s jejími slovy se jí hlas malinko třásl.

„Po tom, čeho jsem byla svědkem, po tom, co jsem pozorovala Požírače při hostině, je mi úplně fuk, jestli mám šanci někdy vyhrát Miss.“

Konečně se pohledem vrátila k archiváři. Seděl strnule na otomanu, hnědé oči upřené na propletené prsty svých spojených rukou.
Jana si zase sedla vedle něj. Vyčerpání už se sice měnilo v obyčejnou únavu, přesto měla pocit, že ji nohy dlouho neunesou.

Vrátila se k zážitku v tajné chodbě a potichu ho začala Danielovi líčit. Netrvalo to dlouho.

„Určitě potřebují ty doklady pro přístup k duším lidí, co jsou tam podepsaní. Stačí to tu všechno zničit a mají po gáblíku,“ uzavřela. Stále jí tohle řešení připadlo nejlepší.

Daniel se na ni konečně podíval. Vrásky ve tváři jakoby se mu prohloubily, v očích zamyšlený výraz. Zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Snad bychom jim tím zamezili v přísunu potravy. Ale nezapomínej na Jméno. Stále budou mít svou moc, stále bude přibývat.“

Na to nepomyslela. Teď si ovšem představila haldy papírů se Jménem, které leží v archivech tisíců firem či na úřadech. Ani celá armáda kouzelníků by nezvládla vypátrat a zničit všechny ty zpropadené doklady. A co teprve lidi, kteří jsou pod vlivem. Jak jim zabránit v omílání Jména?

Je to zoufalé, beznadějné. Položila si hlavu na kolena a rukama je objala. Do jejích podivných očí se jí draly slzy bezmocného vzteku. Ty obludy to mají dobře promyšlené, není šance.

„Potřebujeme zničit jen Požírače,“ řekl Daniel tiše.

Jana se prudce narovnala a provrtala ho pohledem. Ano, bylo to logické, znělo to jednoduše, ale zaručeně to snadné nebude. Cítila tu moc, kterou Šedivec a jeho banda disponuje. Nepůjde je asi jen tak udusit ve spánku polštářem.

Daniel se trochu provinile usmál. „Vím, že to zatím vypadá neproveditelně. Nevidím ale jiné řešení.“

Přikývla. Děsné řešení. Ale přeci tu bylo. Přineslo jí do duše trochu naděje. Měli cíl.

„Fajn. Nemožné děláme na počkání, zázraky do tří dnů. Tak nějak se to říká, ne?“

Taky se malinko usmála.