Druhý život Eve Hardin - Kapitola 2 / část 1

Třídou se rozezněl ostrý zvuk upozorňující na konec vyučování. Naštěstí pro Eve i konec poslední hodiny toho dne. Sbalila si svou tašku, na stůl paní Hopkins položila vyplněný test a popřála jí pěkný prodloužený víkend.
Sotva vyšla ze dveří místnosti a už se jí za ruku věšela hnědovlasá dívka. "No, já jsem teda v pěkný rejži. Skoro nic jsem nevěděla." Eve se slabě zasmála. Tu větu z dívčiných úst slýchávala celkem pravidelně.
Zastavila u své sytě červené skříňky. Hnědovláska jménem Lily se zády svezla po té hned vedle. Zachmuřeně krčila obočí a vypadala, jako že si v hlavě přehrávala každou z otázek a chybných odpovědí. Eve si mezi tím uložila učebnice na poličku a přes koženou vestu si oblékla černý volný kabát. S pokřiveným úsměvem po očku sledovala drobnou o hlavu menší dívku, jak se utápí někde ve změti svých myšlenek. Věděla, že více méně jen dramatizuje situaci. Lily nikdy nedostala horší známku než za 3. Neočekávala od sebe ale nic menšího, než dokonalost. Eve to přikládala jejímu dětství a především pak tomu, že pro svého otce nikdy nebyla dost, ať už se snažila sebevíc.
Při těch myšlenkách Eve vždycky pocítila zvláštní tlak na hrudi. Kdyby byla člověk, mohla by říct, že jí píchlo u srdce, ale Eve měla do smrtelníka opravdu daleko. Hrát si na něj však uměla více než dobře. Přeci jen své schopnosti pilovala po více než 300 pozemských let.
Poslední 4 roky 6 měsíců a 20 dní přesně trávila v Lilyiné společnosti. Byly spolu skoro každý den, a když ne tak si alespoň telefonovaly. Zdálo se, že si mají pořád co říct. Popravdě převážně mluvila Lily. Eve spíš poslouchala a jen občas něco pronesla. Vždycky to bylo k tématu a pokaždé svými slovy, jak se říká, trefila hřebíček na hlavičku, což Lily ujišťovalo, že ji Eve opravu naslouchá. A co víc? že se zajímá.
Lily nad tím často přemýšlela, ale nikdy plně nepochopila, kam její nejlepší kamarádka na ta moudra chodí. Ve svých 16 letech se zdála být až příliš moudrá a rozumná. Navíc vždy promlouvala s takovým neochvějným klidem a jistotou, jako by nebylo na světě nic, co by ji mohlo překvapit nebo přesvědčit o opaku. Eve měla zkrátka v mnohém zcela jasno. Lily jí často říkala, že je stará duše. Kdyby jen tušila, jak moc pravdivá její slova jsou.
Pro Eve po dlouhém přátelství s člověkem už znala Lily dopodrobna. To, co dávala světu na odiv, ale i to, co skrývala mezi řádky svého veřejného života. Ze sebemenších gest a výrazů v obličeji dokázala na Lily poznat, jak se cítí a jaký nádech mají její myšlenky. Ta mladá tvář s dokonale hladkou pletí a stále narůžovělými tvářemi byla jako mapa k Lilyinému vnitřnímu světu a jediný, kdo v ní dokázal číst a rozpoznal i všechny skryté nápovědy byla právě Eve. Pro někoho se Lily zdála být rébusem bez správného řešení. Pro Eve však zůstávala otevřenou knihou.
Ona sama s Lily sdílela víc, než měla u lidí ve zvyku. Spoustu toho ale přeci jen tajila. Musela. Takovou pravdu by neunesl ani nikdo tak tolerantní a obrněný statečností jako právě Lily.
Co na ní ale měla Eve nejraději bylo to, jak přemýšlivá a otevřená s ní dokázala být. často spolu řešily otázky sahající daleko za hranice běžné konverzace. Dotýkající se nekonečnosti vesmíru a všeho, co v sobě ukrývá, života po smrti nebo magie a bytostí, o kterých si lidé staletí vypráví příběhy přesto nikdy nikdo nepřišel s neprůstřelným důkazem jejich existence. Mluvily o věcech, na které měla každá svůj vlastní jen drobně se lišící názor. Pravdu však znala jen jedna z nich, a to ještě tak nějak napůl. Přesto si Eve užívala vhled obyčejného smrtelníka do tak velkých a neuchopitelných otázek.
Také obdivovala, jak srdečná umí Lily být. Především po tom všem, čím si musela projít.
Eve v ní viděla nadějnou umělkyni, jež do svých obrazů dávala to, co nedokázala vyjádřit slovy. Bolesti minulosti ale i touhy a naděje, které se v ní od setkání s Eve v roce 2022 probouzely.
Tou dobou byla Lily na druhém stupni základní školy. 3. Března, dva dny před seznámením s Eve, přišel v jejím životě zlom. Už nějakou dobu před tím ztratila všechno, co měla a milovala. Toho dne se ale vytratilo i to poslední zrnko naděje na nějakou budoucnost. Neviděla jiné východisko ze situace, do níž byla hozena než ukončit svůj vlastní život.
Vydala se do hor na místo, které bylo známé jako vyhlídka sebevrahů. Rozhodnutá skočit. Netušila však, že se jen kousek opodál nacházelo oblíbené místo Eve. Ideální pro přemýšlení rozjímání a chvilku klidu od chaosu moderního světa. Lidé se tam báli chodit, což ji poskytovalo samotu, po které čas od času toužila. Nejčastěji chodila Eve do hor, když padala hustá mlha, podobná té, snášející se na město onoho osudného dne. Tehdy jí totiž krátké setrvání v nich připomínalo domov. Místo, které znala jen z vyprávění a přesto se s ním cítila neodvratně spojená.
Náhoda nebo osud tomu chtěli, aby se Eve toho dne rozhodla pro malou chvilku ticha a svedli tak ty dvě opuštěné ztracené duše dohromady.
Lily se často vracela ke vzpomínce krátkého letu. K tomu, jak když měla konec na dosah přemýšlela, jestli je to opravdu to, po čem touží. Vzpomínala na zvláštní teplo rozlévající se po jejím těle, zatímco vítala slastný příslib nekonečné prázdnoty bez emocí. Především bez té neutuchající bolesti. Ale byl to jen sen. Tak věrohodný a z jistého důvodu důležitý, že se jí vryl hluboko do paměti.
Když přišla Lily 5. Března k sobě první, co zahlédla, byly rudé rty protažené do slabého, milého úsměvu. Rozostřeným zrakem sledovala, jak se pohybují a k uším ji dolehla s lehkostí pronesená tlumená slova, která stála za zrodem toho nejméně očekávaného přátelství. "Jsi v bezpečí. To nejhorší máš za sebou. Slibuju. Dostala jsi šanci začít znovu. Tak jaký příběh budeš psát?"
Ukázalo se, že na vrcholku skály omdlela a uhodila se do hlavy. Nejspíš vyčerpáním organismu a vypětím, které v tu chvíli její tělo i hlava zakoušeli. Eve, která to celé viděla zavolala záchranku, doprovodila ji do nemocnice a čekala u její postele, než se vzbudí, aby se ujistila, že je v pořádku.
Eve neměla v plánu se s ní sbližovat. Neměla totiž v plánu se sbližovat s nikým. Od toho průšvihu ve 33. roce 18 století se držela svého vlastního slibu stranit se lidí. Tohle přátelství se ale prostě tak nějak stalo samo. Vyplynulo přirozeně z té smrtí protkané situace, která je spojovala nejspíš až do jejich posledního vydechnutí.
Lily, byla pro Eve připomínkou toho, co vše může život nabízet, když se mu člověk rozhodne otevřít a jinak tomu nebylo ani naopak.

Eve zabouchla dvířka skříňky. Lily ztracená v minulosti ukončené hodiny historie lehce nadskočila. S dlouhým výdechem pak pokračovala v rozboru sebe samé založené na menší než 100% úspěšnosti prvního testu historie toho roku. "Já už fakt nevím, co s tím. Se sebou," bručela tiše do svých dlaní. "A to jsem se učila. Přísahám!" rozhodila ruce do stran a v záchvěvu frustrace nečekaně vystartovala od skříňky. "Seděla jsem nad tím celý."
Uprostřed věty se zastavila. Slovně i doslova. Narazila totiž do právě přicházejícího mladíka. "Seděla jsi nad tím celý co? Dvě minuty v sobotu dopoledne, než jsem ti sdělil, že jdeme do bistra?" Rozesmál se urostlý zrzoun s tvářemi posetými pihami. Měl krásné smaragdové oči, na pohled příjemně osvalené tělo a takový ten sexy zastřený hlas.
"Denisi!" sykla Lily uštěpačně a praštila svého kamaráda pěstí do ramene. Ne jen tak lehce. Dala mu pořádnou ránu. Tak to Lily prostě dělala. "Au!" vykřikl Denis, ale smál se při tom. Bylo vidět, že ho celá ta situace pobavila. Nezlobil se. Na Lily nikdy. Konec konců, co se k němu a jeho rodině po skončení svého téměř půlročního pobytu v nemocnici nastěhovala pro něj byla něco, jako mladší sestra.
Denis chodil o ročník výš. S Lily se znal už od dětství. Byli sousedé od jejího narození až do toho prosincového dne před 5 a půl lety, kdy se její otec rozhodl ukončit svůj vlastní život a vzít s sebou i téměř celou svou rodinu. Jeho poslednímu přinejmenším nemorálnímu činu unikla jen Lily. Ten večer byla shodou okolností u Olivie - adoptivní babičky, které neřekla jinak, než babi Oli. Její dva mladší bráškové ale takové štěstí neměli. Ani její matka. Tak se z pětičlenné rodiny stala přes noc rodina jednočlenná. Doslova. Lily neměla nikoho, kdo by se o ni postaral. žádné příbuzné ze stran svých rodičů, a jelikož byla babi Oli v podstatě jen cizí paní, se kterou se seznámila začátkem toho roku v kavárně, kde se zapovídaly a už si povídat nikdy nepřestaly a také proto, že už bylo Olivii přes 63 let nepřicházelo v úvahu, aby se o Lily starala. Ve svých 12 letech se tak stala sirotkem a jednou z mnoha tváří nekonečné databáze dětí určených k adopci.
"Taaakže," protáhl Denis to krátké slovo, aby upoutal pozornost druhé poloviny dámské společnosti. "Bistro?" Eve s Lily si vyměnily pohledy a současně přikývly. V podstatě to byl už takový jejich malý rituál. Každý pátek po škole někdy i o víkendu. Neúčast musela být omluvena vážným a především uvěřitelným důvodem, jinak se nepromíjela. Denis se popravdě nemusel ani ptát, ale stejně to dělal, což holky považovaly za galantní gesto moderního gentlemana.