Druhý život Eve Hardin - Kapitola 2 / část 3

Eve sklopila hlavu ztěžklou myšlenkami, předhánějícími se v její hlavě. Toužícími po kousku pozornosti. Zvážněla. Denis znejistil. "Je něco v nepořádku?" "Ano," šeptla sklesle. Na to nic neřekl. Nevěděl, co by se v té situaci hodilo. Eve zvedla oči k těm smaragdovým, rázem lehce zalitým smutkem. "Ty jsi skvělý," začala, aby ho utěšila. Než však mohla pokračovat, promluvil Denis. "Prosím, hlavně nezačínej z tou frází, že to není mnou, ale tebou." Zdál se lehce rozhořčený. Eve očima zamířila ke svému zlatému tetování, které ji připomínalo skutečnost. Přítomnost propasti, vepsané mezi ně už dávno před jeho narozením.
"No tak. To jako vážně?!" Denisův hlas zněl spíš zklamaně, než naštvaně. Bylo to takové klišé. Něco, co by od Eve nečekal.
Odmítal přijmout, že se vyšplhal na vrchol, kterého se tolik bál, jen aby si mohl na chvíli užívat krásný výhled, který nabízel. Nechtěl si připustit, že stojí na okraji srázu, drolícího se pod jeho nohama. Věděl, že ho nemůže zachránit nikdo, než právě Eve.
"Bojím se, že pro tebe nejsem dost dobrá," promluvila Eve konečně. "že ti nakonec ublížím." Měla na krajíčku. Ta slova myslela smrtelně vážně. Jenže to nebyl její život, o který šlo.
"Co to povídáš?" Nerozuměl Denis. Skoro měl chuť se zasmát, ale neudělal to. Nehodilo se to. Nedokázal ale zakrývat, jak moc nesmyslná mu Evina slova připadaly. Byl do ní zakoukaný od prvního dne, kdy se ukázala ve dveřích domu jeho rodiny.

“Ahoj jsem Eve, jdu navštívit Lily,” pronesla tehdy s nevídanou lehkostí. Byla už na pohled jiná, než ostatní dívky. Její oči se ale leskly dobrotou, kterou u nikoho do té doby neviděl. Oněměl. “Jsem na správné adrese. Nebo jsem se spletla?” zeptala se ho, když na ni příliš dlouho hleděl. To už na terasu vběhla Lily a radostně padla Eve kolem krku. Když odcházely po krátkém chodníčku vedoucím zahradou k nízkému bílému plotu, otočila se na něj a usmála se. Od té chvíle jeho city jen rostly a sílily, a on si s nimi nevěděl rady. Eve se mu zdála příliš dokonalá, příliš krásná, než aby mohla milovat někoho, jako byl on. Po léta, kdy se sbližovali, hledal odvahu jí své okouzlení nejen její vnější krásou vyjevit.
Dnes, když se toho deštivě melancholického podzimního rána probudil, něco bylo jinak. Rozhodl se, že už nechce čekat a trápit se nejistotou. Chtěl vědět.

"Neznáš mě Denisi. Nejsem to, co hledáš. To, co potřebuješ." "Tak to se mýlíš," oponoval. "Jsi přesně to, co potřebuju. Jsi důvod mého úsměvu. Pokaždé, kdy se o tobě jen někdo zmíní mi srdce poskočí a cítím to zvláštní mrazení po těle." Slova z něho padala, jako by čekala na moment, kdy se rozhodne otevřít dívce, o které dlouhé noci snil. “Každý den, kterého jsi součástí, je pro mě speciální. Nepřekonatelný. Není v životě nic, na co bych se těšil tak, jako na chvíle v nichž hraje roli tvůj smích.” Otočil se ke stolu a rukou pokynul jejich směrem. "Všichni to tady ví."
Partička se snažila tvářit, jako že celou dobu neposlouchá. Bree si kroutila vlasy, Clare koukala do stropu a Zachary se chopil své sklenice. Působilo to komicky. Jen Lily nespouštěla oči z té romantiky, která se před ní odehrávala. Věděla, že k sobě ti dva chovají city. Už od začátku měla za to, že k sobě patří.
Na tenhle okamžik čekala skoro stejně tak dlouho, jako samotný Denis. Ten se s červenými tvářemi otočil zpět k Eve. "Můžeme si promluvit venku?" "Chtěla bych spíš domů," přiznala. "Doprovodím tě."
Eve jen tiše přikývla.