Druhý život Eve Hardin - Kapitola 2 / část 2

Před vstupem do bistra se žlutým neonovým nápisem Bittersweet a sloganem “S námi je život lepší.” nalepeným na francouzském okně u vyvýšeného pódia se stoly už na Eve a její přátelé čekaly o dva roky starší Bree s Clare. Další dvě členky umělecké skupiny P² neboli samozvané partičky podivínů.
P². Graf této algebraické operace poukazuje na krásný fakt, a to ten, že po každém propadu přichází cesta vzhůru. To se partičce líbilo. Tolik to říkalo o životě, který žil každý jeden z nich. Všichni měli své problémy a temné části minulosti, které nebyli připraveni vytahovat na denní světlo.
Mimo jiné je spojovala i láska k tomu, co jim umění přinášelo a především pak vše, co odnášelo. Stejně jako to, co mohli skrze svou tvorbu mlčky vykřičet do světa. Promlouvali uměním, které mělo rozhodně co říct.
Nehledali se a přesto se v tomhle velkém a někdy až příliš zmateném světě našli.
Nebylo to čisté to vztahy totiž nikdy úplně nejsou, ale fungovalo to. A kdyby nic víc tak Eve tohle přátelství opravdu bavilo.
"Kde je Sky?" ujala se slova, jak jinak, než Lily. Mluvila o Skylerovi, kterému ale nikdo pro jeho dokonale modré oči neřekl jinak než právě Sky. Jako poslední a nejstarší člen uzavíral partičku podivínů. Toho roku nastoupil na vysokou a k tomu si našel poloviční úvazek, jako event manager v místní galerii. Nemohli na něj být hrdější.
"Chystá se na velkou akci vzpomínáš Lil?" odvětila napůl pobaveně a napůl důležitě Clare, na krátké mikádo střižená černovláska tmavší pleti zavěšená do rámě té druhé dívky s pastelově růžovými vlasy vyčesanými do divokého, vysokého culíku.
"No jasně, zítra je důležitý den." Praštila se do čela Lily. "Tak to zní, jako dobrá výmluva, co myslíte? Nejspíš by stejně neudržel pozornost ani své pocuchané nervy na uzdě." zasmála se a ostatní se k ní na znamení souhlasu přidali.
Mluvili o vůbec první akci, kterou měl Sky na starost. Křest známé spisovatelky P. J. Collins. Její příběhy vyprávěly o zlodějích vzácných relikvií z muzeí a galerií, a proto byla galerie Twisted eARTh perfektním místem.
Sky měl podobnou vlastnost, jako Lily, chtěl být perfektní. Jen to celé povýšil na další úroveň, což se někdy zdálo jeho přátelům skoro až nesnesitelné.
"Tak můžeme?" zeptal se Denis medově zastřeným hlasem a podržel dívkám dveře. Jako poslední kolem něj procházela Eve. Té věnoval i speciální poklonu, a když vešla do bistra ještě se za ní notnou chvíli díval. Než zahnula doprava směrem ke stolu, který pomalu nesl jejich jména, otočila se na něj a věnovala mu slabý vřelý úsměv. Jeho srdce poskočilo. I jen tak malé gesto z její strany ho dostávalo do kolen. Byl v tom až po uši a každý to věděl. Nikdy do té doby ale nenašel odvahu se vyslovit.
P² sedávali v tmavém koutě bistra napravo od barového pultu. Znali dobře každého z obsluhujících. Dnes se jich ujal samotný majitel Zachary Miles. Mladý podnikatel, který si moderním bistrem s vytříbenou gastronomií splnil svůj velký sen.
Přišel ke stolu ještě než se mohla Eve posadit. "Vy? To vás sem ještě pořád baví chodit?" pronesl a nasadil při tom znuděný výraz. Dívky nestihly zareagovat. Přicházející Denis ho plácl po zádech a s širokým úsměvem pronesl: "Jestli to není náš oblíbený číšník." Ten po něm hodil na první pohled nucený úsměv. "Jestli to nejsou mí oblíbení hosté," zamumlal Zachary. Denis se zasmál, padl mu kolem krku a přátelsky ho poplácal po zádech. Když se odtáhl usmíval se už i pan majitel. "Rád tě vidím bratránku." "Nápodobně Zachary."
Vysoký mladík s na krátko střiženými vousy a světle hnědými vlasy se zástěrou uvázanou kolem pasu se naklonil nad box, na jehož kraji seděla Lily. Pocuchal ji vlasy. "Ahoj Lil."
Věnovala mu široký úsměv a s jiskrou v oku odvětila: "Vítej zpátky Zachary." Načež Clare tajně snící o tom, že v ní jednou ten pohledný mladý muž uvidí někoho, s kým by chtěl strávit zbytek života, vpadla do rodinného setkání. "Jak ses měl v tom cizím kraji?" zajímala se.
Zapřená o lokty hlavou opřená o do sebe propletené prsty na něj lačně upínala své veliké čokoládově hnědé oči.
Byla nádherná a Zachary to dobře věděl. Ale také hodně mladá a až příliš zraněná. Aby mohl udělat krok jejím směrem potřeboval si nejdříve vyřešit své vlastní bolesti. Hrát nezájem mu tedy připadalo jako nejlepší možný způsob obrany. "Když počkáte do zavíračky, tak vám o Asii budu moc rád vyprávět, teď se musím věnovat svým oblíbeným zákazníkům," odvětil s mrknutím a dodal: "Pro vás jako obvykle?" přelétl pohledem po tvářích upínajících svůj pohled od stolu k němu. Dívky s úsměvem přikývly. Nebylo třeba víc, Zachary se otočil na patě a ztratil se za pultem.
Denis si v boxu sedl tak blízko Eve, že se jejich paže nepatrně dotýkaly. Dělal to tak pokaždé. Eve to ale nevadilo. Vlastně jí to připadalo docela milé.
Denis byl hodný kluk. Ze života si s sebou nesl špínu podobnou těm ostatním schovanou nejen pod nehty rukou rvoucích se za lepší zítřky. Pro své zrzavé vlasy byl skoro celé dětství šikanován a zašlo to až tak daleko, že musel odejít ze základky a přejít na domácí výuku. Jeho máma bývalá učitelka zůstávající doma pro vážnější zdravotní komplikace se výuky syna s radostí ujala.
Denis měl štěstí v neštěstí. S matkou mohl prožít každý jeden den z jejích posledních let bok po boku.
Odešla na začátku léta, před začátkem střední. Slíbil jí, že střední školu dodělá. Bylo to hořkosladké. Snad ještě víc než podnik jeho bratránka.
Tuhle ztrátu pocítila i Lily, která tou dobou v rodině žila už druhým rokem. Bylo to, jako podruhé ztratit rodiče.
Lara, Denisova matka, jí nikdy nedávala pocítit, že by k nim nepatřila. Nepřipomínala ji minulost, pokud o ní sama nezačala. Lily velmi rychle nabyla dojmu, že jsou Lewisovi rodinou, do které se měla správně narodit. Rozhodně to tak cítila. Nikde nebyla víc doma, než právě u nich. Nějaké zmatené vesmírné zákony, ale udělaly chybu a když se její malá dušička vydala za svým novým životem, zaklepala omylem na dveře protějšího domu. Nakonec si k nim ale přeci jen našla svou cestu.
Podruhé si Lily dokázala se ztrátou blízkého poradit mnohem lépe a Denis s jeho mladším bratrem Austinem se měli o koho opřít.
Eve v tom propojení dvou cizích rodin nacházela jistou krásu. útěchu, že i člověk, který je na světě úplně sám, může najít nový domov. Místo, kam zcela nepopiratelně zapadne.

Odpoledne ubíhalo rychleji, než by si přátelé přáli. Utěšovala je ale jistota toho, že před sebou mají celé tři dny volna a k tomu ještě víkendové Halloweenské slavnosti města Shade Hill.
Eve zrovna usrkávala z brčka svou bezinkovou limonádu ozdobenou listy meduňky a plátky citronu, když se k ní Denis naklonil více, než bylo zvykem. Nezpozorován ostatními, kteří ve vyprázdněném bistru bedlivě naslouchali Zacharyho vyprávění o dobrodružství, které zažil v Asii, kde byl téměř dva měsíce na kuchařském kurzu, zašeptal Eve do ucha: "Jsi nádherná Eve Hardin."
Něco takového nečekala. Zaskočilo ji a musela si odkašlat. Pozornost celého stolu se otočila k nim. Denis se rychle narovnal a Eve těžce polkla. Pár lichotek už za svůj dlouhý život slyšela. Nikdy ale z úst někoho, na kom by jí opravdu záleželo.
"Pardon. Zaskočilo mi," omluvila se do kruhu přihlížejících a rukou pokynula k Zacharymu. "Už je to dobré. Můžeš pokračovat ve vyprávění." Zachary si pohledem přeměřil napřed ji a potom svého bratránka, který celý červený téměř splýval s koženkovým boxem, v němž se krčil a tvářil se, že se ho celá tahle záležitost vůbec netýká, a než Zachary navázal, kde skončil, zvedl se od stolu s tím, že si dojde pro pití.
"Chcete někdo něco?" Všichni zakroutili hlavou jako že ne jen Eve nehnutě sledovala její vinou způsobené rozrušení v drobných náznacích jeho jednání. Denis přikývl, a jak odcházel od stolu, sklopila oči.
Chvíli přemýšlela, co s touhle kompletně nepovedenou situací udělat. I pro ní to bylo něco zcela nového. Když se pak její oči setkaly s těmi medově hnědými připomínajícími lesklé úlomky jantaru, naznačila Lily pokynutím hlavy své nejlepší přítelkyni, aby šla za ním. Eve přikývla. Vstala od stolu a následovala Denise za pult, kde si připravoval další nealkoholické mojito.
Přistoupila k němu s takovou opatrností, jako by se snad obávala, že se při jejím prudším pohybu vyleká a uteče pryč. Jako šelmou lovená zvěř. že se sesype na hromádku střepů, které nebude umět dát dohromady. V tlumeném světle žlutých žárovek vypadal tak křehce, že tomu snadno uvěřila.
Aby měla od čeho se odpíchnout, podala mu modré papírové brčko. "Tady." Denis si ho od ní mlčky vzal. Nezvedl pohled od ledu vznášejícího se na hladině v úzké sklenici. Chvíli vedle sebe jen tiše postávali. Ani jeden z nich nevnímal, jak místnost ztichla. Oči všech mířily jejich směrem.
"Omlouvám se. Překvapils mě," zašeptala Eve. Po těle se jí prohánělo zvláštní napětí. Denis se k ní otočil a nesměle promluvil: "Vážně to pro tebe bylo tak nečekané?"
Eve nevydržela intenzitu jeho krásných smaragdových očí. Pohled sklopila k drinku stojícímu na pultu. Prsty si začala hrát s kapkami vody po ní stékajících. "Ani ne to, co jsi řekl, jako to, že jsi to opravdu řekl," přiznala Eve lehce roztřesená chladem. Nevěděla, jestli za to mohl dotek ledového skla nebo mrazivý dech tajemného neznáma, které se před ní pomalu otevíralo. Lákalo ji vstoupit, což dělalo situaci ještě děsivější.
“Víš, přišlo mi to jako taková nepsaná úmluva. že se kolem sebe budeme motat, házet po sobě úsměvy, dělat pro sebe důležité maličkosti a sem tam na sebe myslet. že budeme vědět, jak to mezi námi je, ale necháme to tak. Nevyslovené. čisté a neměnné,” šeptala. Nechala ta slova chvilku viset v prostoru mezi nimi a teprve pak k němu opět zvedla svůj pohled.
Denis přistoupil o kousek blíž k Eve, ta neukročila ani se neodklonila. Považoval to za dobré znamení. Netušil kolik věcí se v ní právě odehrává. Jak moc se v ní perou lidské city s přísahou, kterou si v 33. dala. "Vím, dávám si načas," špitl něžně do její tváře. “Ale nemohl bych to nechat tak, jak to je teď. Docela rád bych nějakou změnu přivítal.” Eve se zachvěla. Nevěděla, co si s tím vším počít.
"Denisi," vydechla napůl vzrušeně a napůl ztrápeně. To v něm však jen probudilo ještě větší touhu. Viděl, na ní, že se mu brání, ale i to, že vlastně nechce. Balancovala na hraně, stejně, jako on.
"Eve." Udělal další krůček vpřed. To už se téměř dotýkali těly. V místnosti nikdo ani nedutal. Přihlížející od stolu snad ani nedýchali.
Denis něžně mezi prsty sevřel Evinu bradu. Počkal si, až se mu opět zadívá do očí a pak ji políbil. Pomalu. Zlehka. Jen, aby ochutnal. Jen, aby věděl, jestli je realita lepší než sen. A byla. Tisíckrát lepší. Nepředstavitelná. Omamující.
I těch pár vteřin mu připadalo, jako věčnost. I tak nebyla dostatečně dlouhá. Odtáhl se na ní a čekal, co bude dál.