A zase sním si potají jako už mnohokrát, srdce své mužské sny si sní a prsty zkouší psát...

Jsou teď zas kolem nás jak bílé kvítí, slunce naň svítí...

Občas je velmi dobré uniknout ze všeho toho chaosu nějak do ticha přírody! Tahle báseň je tak stará, že spousta z vás ještě nebyla na světě, když jsem ji psal. Byl jsem mladý a neviiný jak Jenda Ratkin, také naslouchal stříbrnému větru a okouzloval mne měsíc nad řekou...

Postarší dílko, které je aktuální i nyní a vzhledem k předpovědím počasí je zřejmě současně i vzpomínkou na budoucnost, pokud se tedy dočkáme i nějakých nebeských projevů lítosti, ovšem prostých soli.

Ze sbírky: "Kadaňské toulky", Autor fotografie: Ladislav Renner, Vřelé díky za souhlas s použitím fotografie.

Vlastně je to i písňový text...

...páátááá, právě teď odbila...páátááá, právě teď odbila náám..

Tuhle píseň pár z vás už četlo v deníku. Teď ji dávám i sem, abych před Vánocemi navodil pohádkovou atmosféru. Lidé by si měli zpívat a nejenom v tomto čase. Svět by byl hned mnohem hezčí!

FOTO: Olí Zárubová :-) Báseň již rok stará, ale nějak mi uniklo, že na psancích není, tak to napravuji, i když to bílé počasí za okny si spíše říká o báseň z jiného ročního období :-)

Zase jedna ptákovinka...

Sebereflexe nahlížení skutečností.

báseň vznikla původně jako komentář k Zamilině básni "Spálit tak všechny mapy světa". Normálně komentáře nepřetiskuju, ale že je tam ta Zbraslav, tak to má milost.

...taková odrhovačka jako dík přírodě,že mě vytáhla z postele a nechutě do všeho...pokud se u ní pousmějete ,tak o to mi šlo..:-)

............

...v poli a na nebi