Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Život a smrt z trochu jiné perspektivy.

Moje jediná povídka, už je to taky hezkých pár let co jsem ji napsal.

Malá a zrzavá, s obličejem plným pih a duší prolezlou skrz na skrz. S otevřeným srdcem, které věnovala. Ale mělo by to snad znamenat, že s ním měla věnovat i své tělo? Nejspíš mělo, ale - znamenalo?

Na svých cestách jsem potkal mnoho lidí a slyšel mnohé příběhy.Dozrál čas abych se o některé s Vámi všemi podělil.Jsou psány perem života a bez příkras,tak jak se stali....

Ničíme svět a děláme další podobný kraviny.

„A máš zájem je ještě někdy vidět?“. „Ale jo, ta 19 dorazí zítra. Chce mi ho přeblafnout. Sice to není ono, znáš to, mladý dříví.....