Dočasná pracovní neschopnost a trocha masochismu.

Hledání sebe sama po záchodcích kdesi vprostřed pivní pěny pokrytecké normálnosti

Povídka o tom,jak samota a trápení dokáží dokonale sežrat veškerou naději

"Říkala jsem mu, ať přestane, ale zmáčkl mě loktem pod krkem, nemohla jsem nic dělat. Taky mi roztrhl triko, to už jsem měla strach, začala jsem křičet. Myslela jsem, že mi přijdou na pomoc." Zase ten přerývaný dech jako na začátku, pýcha a vzdor jsou pryč. Utírá si nos hřbetem ruky, podávám jí papírový kapesník. "A oni přišli, jenže ne na pomoc," doříkávám za ni.

Ač to tak nejdřív nevypadá, je to příběh o subjektivitě hodnocení amatérské umělecké tvorby. A taky o lži ve službách dobra.

Peklo se zdálo snesitelnější. A mrdání bylo o citu.

Where is my mind? ~mimochodem, taky si všímáte jak "chci" je blbě divný slovo? Zní to tak.

Je to vlastně jayjayův nápad. Já ho jenom zapsal. Vůbec s tím nejsem spokojený, protože je tam hodně chyb, ale zase mi přijde líto to vyhodit. Nakonec přidám i podobnou anotaci, jako minule: "Vím, že to nevíš. Jenom bych chtěl, abys to věděl."

:-)

Kam až může člověka zavést zdánlivě neškodný experiment...

Sousedi mu začali lézt na nervy a tak domek prodal. Odjel do malé vzdálené vesničky, kde byl zázrak, když autobus stavěl dvakrát denně a ve svátek dokonce i v opačném směru...

Vlastní zkušenosti daly vzniknout mimo veršům i kusu prózy.

Chtěl jsem to dát mezi horory, ale ty považuji spíše za fikci. Jenže já tohle zažil a byl to pro mne horor

Zatímco ze mě padaly bobky, občas spojené i s peckami od třešní z dědečkovy zahrady, střílel jsem výsledky „zapeklitých“ příkladů jako z kulometu. Většinou sice jen tak od oka, ale aspoň byla legrace.

Každý týden napíšu jednu příhodu co se mi za týden stala,kdo chce ať čte co nového mne potkalo a nakolik mne to vyděsilo. (První tři povídky vložím první ti dny)

Bylas vše, co jsem viděla. Bylas vše, co jsem potřebovala. Již to tak není, je to jinak, ale ~ já to potřebovala napsat. Já to potřebovala ukončit.. Sama v sobě.

Stačilo se trošku zhulit za školou a ze mě a třech kámošů se rázem stali feťáci. Trapný divadýlko v ředitelně, příjezd rodičů do školy, test na tvrdý drogy v nemocnici, možnej vyhazov ze školy půl roku před maturitou. Jó, tomu všemu jsem se mohl vyhnout, kdybych se ten poslední prosincovej den před Vánocema vysral na školu a zůstal pěkně doma. Vzhledem k tomu, že jsem tuhle story fakt zažil na vlastní kůži, jakákoliv podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi není vůbec náhodná...

Jak poznáme, že už jen přežíváme?