Moc jsme pili. Alkohol nás držel v jakémsi stavu nevědomí a nepřipouštění si té hrůzy.

Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

„Která kráva zakládala snídaně!?“ řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně?

Nemusím říkat, že jsme oba měli hrozný strach. Strach, jak budou kluci v začínající pubertě reagovat. Strach, že to budou děti, které nám znemožní být spolu.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Přišla jsem o kamaráda, který mi pomohl z každého trápení. Je dobré udělat z kamaráda manžela?

Přijeli mercedesem s německou poznávací značkou. Pepíčka a Němce, který vůz řídil, doprovázela dvě mladá atraktivní děvčata. Na první pohled bylo jasné, čím se děvčata živí.

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

ZAVEDU VÁS DO ZÁKULISÍ HOSPOD, HOTELŮ A BARŮ. POJĎTE SLEDOVAT PŘÍBĚH MLADIČKÉ LENY, JEJÍ KARIÉRU, LÁSKY, TRAPASY, RADOST I NEŠTĚSTÍ.

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle.

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.

„Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?“chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.

Z úvah mě vyrušil arogantní hlas: „Vy jste tady vedoucí?“ „Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.

Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace.

„Copak? Vy se snad znáte?“ Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl: „Tak tohle, to děvče zničí.“

Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“

U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat.

„Tak poslouchej, Mikyho ti nikdy nedám, jasné! A teď odsud zmiz! A vy děti, okamžitě domů, všichni, hned!“ Vztek a slzy se mísily dohromady.