Na svahu stráně láska spala,
a nad ní šípek odkvétal,
nad čelem růže máku plála,
a svlačec vlas jí proplétal.

U srdce trsek zvonů měla,
u nohou modré střevíčky,
k rtům rozevřeným sedla včela,
pod víčky kvetly slzičky.

Květ šípku zvolna na ni splýval
dřímotným větru šoumáním,
pták na keři si pozazpíval
a náhle zmlk' jak před spaním.

Vše bylo jako v zakletí,
tak tiché, spící, bez hnutí,
už nehnul vítr květnou snětí,
ni pták složenou perutí.

I nebeském se na blankytu
plující oblak unavil,
a stín, jenž padl ku pažitu,
motýla v květu zastavil.

A od země až k nebes báni
jen ševel bylo doslýchat
jak v dřímotě: Spí Žití paní,
a vše, co jest, s ní musí spát!