Jak z mračen když se dere zlatý svit
a kouzlí světla lesklé prsteny
na osení a rosný na pažit,
kde stojí květy jitrem zperleny;
však brzy zhasne, ukryt docela
zlou, závistivou nových mračen třásní,
nám láska kyne s tváří anděla —
však nesmíme být dlouho šťastni!
Jen okusiti sladký ráje plod,
a zase přísný osud velí: Dál!
On lístek růže, trnu celý hrot
nám v smutný úděl do života dal.
Jen první sloky můžeme vždy číst
v té nekonečné lásky naší básni,
chcem dále číst, zpět obrací se list —
my nesmíme být dlouho šťastni!

Tak nové vždycky muky Tantala
nám pomluva a závist uchystá,
že láska, která sotva zaplála,
jak laň se jimi uštve dočista;
až bol, jenž v srdcích našich starý host
se začne cenit hladovou svou dásní;
kde k návratu a kde je k spáse most? —
My nesmíme být dlouho šťastni!