Pozdě k ránu když kokrhávají kohouti
umřela jedna dívka
Zrzavý číšník pro ni plakal div mu to srdce neutrhlo
Mnoho tu po ní nezbylo
jen slunce
oblaka a pár mých dopisů
Měl jsem se opít
a na náměstí vykřikovat
svůj smutek jako loterii
Mohl jsem poslat věnec s černozlatou pentlí
Ale já jsem jí vlastně ani nešel na pohřeb
Pak jsem ji jednou potkal
nebe bylo mokré od deště
Vůbec se nepodobala
zavěšena do pána který snad i své vlasy
nakupuje v Tuzexu
přešla po chodníku který se úslužně narovnával
pod jejími prsty
Bůhvíkolikátý to byl pohřeb