Na počátku
byl rouhavý úmysl
a papír zbělelý až k sněhu
ponocováním

A potom štětec namočený v tuši
Tu čáru už nelze vymazat
Je jako stopa po smutné lásce
štíhlá černá a tak krásně viditelná

Pak jsi tu najednou ty

Mnoho lidí se do tebe zblázní
a ještě víc jich dostane chuť vzít nůž
a podřezat
tu drzou krásu

Vůbec s nimi nemluv
až ti budou říkat
že jsi taková
no
jen promluvit
Neříkej ani slovo
a taky se na ně nemrač
Oni tě nechápou
protože tě neznají
z televize

Nechápou že jsi tak krásná
zadarmo
Nechápou
protože neznají ten strach
který tluče srdcem o žebra jako průvan
neznají tu palčivost v krku
a oči zarudlé pokorou a nevyspáním
když se štětec stáčel po ohybu tvé brady
a měnil se v břitvu
vyřezávající z papíru jemně a jistě
tvůj krk
štětec s ohromnou jistotou se pohybující
mezi životem a smrtí
a kreslící tvou podobu
navždy
to jest do spálení
užitečného použití
roztrhání
hniloby
nebo až do konce
lásky

Říká se tomu proces tvoření
na počátku je dvacet let
strach z rozumu
a dokonalosti

Pak jsi tu najednou ty
Černá a lehce zranitelná
Jako stopa po smutné lásce
která ještě dlouho po svém zániku
bude provokovat
opravdovostí