Jsi útlejší než hlas,
snášíš se jako list,
kéž jen z tvých rukou včas
naučil by se číst,
jsou hebké jako vlas –
z jakých to spadly hnízd?
Na zem, jež ztrácí nás,
snášejí se jak list.

Jsou sama líbeznost,
svlékají ze mne šat,
jenž v nocích se mnou srost –
v špíně byl utkán snad
a chatrný je dost –
na jaký střihne šat
mi tvoje líbeznost
a z čeho bude tkát?

Jsi útlejší než hlas,
Ach, ještě víc jej ztlum
a jeho otisk zas
tma sejme našim rtům
v tu noc, jež vyšla z nás
a velí požárům –
Nad křehkostí tvých řas
postavil jsem si dům.