Falešná krásko, lžeš mně na úkor,
Rty z medu máš, a srdce z chladných ker
A nad ocel v tvé lásce tvrdší vzdor.
Nuž sestry mého žalu jméno ber.
Cti proradná, ty hříchu lidských dcer,
O pýcho zlá, jež chudáka štveš v zmar,
I v očích tvých zřím rozmar krutých her —
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?

Měl jsem své lásce vybrat jiný vzor
A úcta pak by dala žití směr.
Rub krásy tvé mě nezved na odpor;
Teď prchám pryč, vždyť co mám na výběr?
Ach vari, vari, chci tě bez nevěr!
Mám umřít dřív, než zchladím si svůj žár?
Tak ustrň se! Mám hrát jen bez výher?
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?

Však jednou pel tvůj setře stáří mor,
I uvadneš jak růže navečer,
Leč já se budu smát, jsem drsný tvor —
Leč ne, ach ne, rmut klesne do ňader:
stár budu též... jak tetřev schlíplých per;
O hltej dál, když poklad máš svých jar,
Neb v stáru pak lze pít jen na úvěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?

Kéž Amor bůh, ten vládce šťastných sfér, nás nepotrestá pro náš marný svár —
nedobré je si spí lat na závěr.
Spíš dáš mi smrt než účasti své dar?