Děkuju! Ano, komenty "mého milého nostalgika" vždy moje verše s přehledem trumfnou (i když vím, že to nemá v úmyslu, ale je to tak!:-) a mě to těší!!!

Je nádherná...jako vždy. A komentář nostalgika rovněž...

Já zrak upřený do dálky
jsem pravdu hledal snad,
či spatřit chtěl jsem rusalky
bez zastřených vnad?

Ve víně pravdu hledal jsem
i v žití zákulisí
pak, oslněn měsícem
na tvář jsem sáhl čísi

Snad v první chvíli jsem se lek
že ústa jsou tam němá
až první veršů paprsek
dí: Jsem pravda uvězněná

nu ono ani nic jinýho nezbývá, než jít dál
..ale záleží jestli půjdeš rovně,po zpátku
nebo po kolenou

Nikdy toho neprožijem dost,
abychom nebyli zlomeni
znovu a znovu,
křivdou
zklamáním
nemocí
ale nejčastšji
láskou...

jdu tiše i ty po mém boku
však tápat nechci, to mi věř
jíním jak zatřpytí se keř
a výzva dýchne od závěje
je cizí smutek mému oku,
však chlad rozpuštěný v dlaních
nechce hrát si na zloděje
závoje kolem tvých boků
z mlhy, co se vine na nich

Chybí mi výraznější konec, ale jinak pěkné.

To je krásná romantika. Díky.

děkuju, Děkuju!!!!:-)

krásné...umíš i tohle...

Ali: pravda, jako vždycky!už to tam je. Hanba mě fackuje:-) Děkuju!!!

právě jsem ji objevila...nádherná

Hezoučké

Tak nevím. Pokud v té poslední sloce jitřily vzlety a pády toho snílka v mlze, tak bych to slovo jitřily viděla napsané radši takhle. Jinak krásně zasněná báseň.

hi hi

aaach...

Opravdu krásné vyznání-storocentně souhlasím s nostalgikem.

Svůj názor jsem Ti poslala na mail-box, víc už to komentovat nebudu. Mně se báseň líbí.

Děkuju, děkuju, děkuju!!!:-)

Touha jako perličky na dlani
večer matné ožijí svítáním
...krásná báseň