Srdce své na oltář jsi dala
zahalené v závoj Tvých chyb,
nebude kamenů, má malá,
nebude mlčenlivých ryb!

Mnohý plamenem uvnitř hoří,
navenek chladným ač se zdá,
Láska, ta všechny hráze zboří,
záplava citů pré pak má!

Z Tvojí básně o mechu
chvilku byl jsem bez dechu,
pak pro svoji potěchu
propadl jsem Tvému snu...

Kápla káva na dvojtečku,
změnila ji v jednu tečku,
co se jaksi rozpila,
ty dvě tečky zakryla...

Káva z logru má svou vlečku,
rozplácla se po dně teď,
marně hledím do šálečku,
sedlina svou odpověď

na otázky mé si tají,
jak ji přimět ku řeči?
Dám si věštit u Ivkaji,
ta ji možná přesvědčí!
;o)))

Pája: Díky, Pavle, díky!!:-)

Krásné! Číslo dvě je magické, žít sám a bez lásky je nelidské.........

Hezká představa. Opravdu to připomíná, alespoň mně, pohádky z mechu a kapradí...

díky:-*)

Panenka a motýl co ji stíhá,
ten sotva chvíli posedí,
dojemně jak praví kniha
pohádek z mechu a kapradí

JJ, přesně, souhlasím s komentářem z 8:23

Větší poklona mě nemohla být složena...... děkuju a vážím si ji!!

Tvé básně mě vždy nutí víc přemýšlet, o tom co chceš říct..a o životě a tak dále....ty neveršuješ, ty opravdu píšeš básně...

Jé, to je krásný

príma.líbí

tak tato se mi líbila...a i ty obrázky mi tentokrát nějak sedly :-)

kávové zastavení
milé pohlazení :-)

myslím, že těch kamenů mnoho nepoletí :-)

Sok.: Jémine! to si snad ani nezasloužím...(??) Ale potěšilas, děkuju moc!!!!!

Je hezká ta nálada a ta naděje v ní... Skládám hold tvému básnictví.:o)

Děkuji, děkuji!!!!!

Milovat znamená někdy
plakat a někdy se smát.
A stále nám láska stojí
za to o ní bojovat
a s osudem se prát.