Psavec: Díky za přečtení. Už jsem myslel, že je to nějak mimo...

koiška: Díky za návštěvu.

koiška: Jak říkáš...

Další pěkné dílko pro vnučku. Díky.

Nechat nebe skloněný před dívkou s nakreslenou vůní z rozinek? Ne. To nebe jí dát.

Brak?! Kdepak - krásná hloubka.

Hezoučké.
Nesmírně rád bych znal ta slova na slepení srdce...

Pěkný. Touha až chtíč... ;o)

Klasická vysoká úroveň psavecké srandy. Nad škvarkem jsem prskal smíchy. Moc dík.

Nevím, jak to dokážeš, ale už se mi to stalo u tvých děl víckrát. Čtu a čtu a najednou to udeří - představy, pocity, cosi ...
Krása, dík.

Pěkné, ta touha z toho vyzařuje. A "Líbejme květinu od koruny ke stvolu" - hmmm...

Zajímavá pocitovka (s jointíkem?). Ale líbí se mi, zvlášt "něco, co nacpeš otazníkům do chřtánu". Taky bych potřeboval.

Trefný a úsměvný popis reality.
Teď ale řekni, co máme dělat my, kteří jsme ráno sovy a večer skřivani?

Ne, nemyslím, že to je náhoda. Vzpomínka, zamyšlení...

Takové úžasné Zuzky skutečně existují? Co objetím zádům sdělují hřejivou něhu? Hmmmm...

Jak často bývá úsměv zároveň i šklebem.
Dobrý.

Nakonec se oba zlili
jako bombardón.
V rauši totiž vypařili
aji dědkův pitralón.
;o)))

Být něčí ale nepatřit mu. Krásná myšlenka, moc se mi líbí. Díky.

Nostalgie, smutek, ale moc hezké.

Já nevím, na co tady ještě narazím.
"Vůně pokoje, svrna od cigára, kytara a zpěv, oči čarodějnice." Tys tam byla s námi? Já myslel, že jsme tam byli sami...
Tomuto rozumím tak strašně moc. Děkuji.