teď sotva skryjei rozpaky
má v bílou proměnit se hůl
slepec, věřící v zázraky
prstýnek z trávy, somnambul

až nebe odmítne svící záři
a ohni s vodou žít se nezadaří
smyt hřích bude knotů po tanci
snad protečeš mou substancí

padající hvězda co osud nevěští
ztracená dráha přelomených pout
vzdálený hukot tajných něřestí,
ta hvězda nemá co nabídnout

Milý puero, když přečtu dílo, vyvolá mi nějakou asociaci a ta nebývá moudrá, ani rádoby moudrá. Prostě reflexe a že rád veršuji, napíšu ji veršovaně. Hodnocení díla nepíšu nikdy, vlastně nevím ani proč bych něco takového měl psát. Vycházím z přesvědčení, že autoři, které tady čtu, píší především pro vlastní potěšení stejně, jako já. A pak je zbytečné vytýkat nedostatky, nebo to, co já bych mohl považovat za nedostatky.

nebýt lásky, zač by život stál
ozvěnu opři do nepřehledných skal,
kalich podej když ústa touží pít,
té ozvěně nedej odeznít

Chtěl jsem mít za kamarádku,
by chladila mé horké čelo,
májového deště kapku
Jaro dávno odeznělo
seno z louky zavonělo,
v letním již se těším chládku
na podzimní jinovatku
:o)

dík, LUKI, za zastavení, báseň je v tuto dobu poněkud nečasová, ale její čas zase příjde co nevidět..:o)

snad chybí této básni rým
to přicházívá na podzim
že zebou ruce smělce,
však stvořen je od umělce
sen vyrytý v mědí
a talent prý se dědí,
tak století jen plenta
dělí tě od Vincenta

nebe, peklo, ráj,
kde tě, duše, mám
skryj se v poli planých máků
v mračné změti klikyháků
najdu si tě tam...
(a bude stále máj)

... a tisíc dalších bývá přání
o pochopení, o důvěře
na moři klidném kolébání
víry v otevřené dveře
o cestičce při dvojkroku
polibcích a milování,
o básni, k níž přidám sloku

mnohý má zlobivou lásku,
někdy peříčkem pošimrá
jindy drápkem zaškrábe
i slovem umí pohladit

... vyhýbám se cizáckým autoritám,
ty se ale nevyhýbají mně...

snad ten nikdy nic nedluží
kdo skromný je a chodí bos
i vodu pije z kaluží
a ukrývá se za rákos

kdo volně poletuje světem
nečeká na šťastný los,
kdo vonným spokojí se květem
a roj neděsí jej vos

kdo nikdy nic nedluží
má černý šat a žlutý nos
i bodlák bere za růži
:
za oknem zpívající kos

... inspirativní, myšlenky a pocity hodné sonetu, neodolal jsem .O)

Tma ať si sbírá rozsypaný blankyt, ty pohlaď cokoli...

... nečekejme na zlatou rybku,
na kouzelnou babičku
ani na princův polibek..
sny si splňme sami!

zdála by se ufňukaná,
na první přečtení,
má ale "hepyend"
:
kam poletíš ty na svatební cestu

o jiskrnném jsem sníval ránu
při pozdním zpěvu labutím
v té noci o svatém Janu
o jiskrnném jsem sníval ránu
s vírou, že se probudím

Mám rád takové povídky, bez vypjaté dramatičnosti, nedrastické a přitom reálně životné. A pokud je konec uspokojivě příznivý, tím lépe.

Každá báseň má smysl pro toho, kdo ji psal a pro toho, komu je určena. A ostatní? Ať přemýšlejí.... :o)