Není mým zvykem psát takhle nahrubo, je to dost za hranicí mého stylu psaní. Asi poprvé a naposledy :)

Patří to na liter, ale nejde mi tam dnes už přidávat příspěvky.

Miluji ten pocit, když mám nějakou vizi a pak zjistím, že už to existuje. Jakoby to človek chytal odkudsi z kolektivního nevědomí. Tak mě teď nadchlo kintsugi z japonského umění a filozofie, byť pro báseň funguje spíš jako metafora.

jen tak

Je to příběh lásky jako lišaje: zrodí se, prožije krásný okamžik, pak odletí a vypravěče nechá uvězněného ve sklepě, zhroutí se schody, kde jeho příběh končí v rakvi.

báseň i píseň

.

dneska se dožila stáří jednoho roku...