O tom, co dnes zůstává po mrtvých.

Kelince

Někdy je už prostě pozdě.

Tak nějak to možná jednou proběhne.

Poležel jsem si dva týdny v nemocnici.

Inu, to mrcha už kácí v našem lese...

Dodatečně mě napadlo, jak první sloku natáhnout z dvojverší do stejného tvaru jako druhou. Přes komentáře chválící stručnost jsem tedy prodloužila, snad nevadí.

Po dlouhé době zase jedna hnusná pocitovka.

Ta bezmoc, když odejde někdo vám tolik blízký a vy ho stále vidíte před očima, ale nemůžete ho nahmatat. Ta zoufalá beznaděj, která vás obklopí pokaždé, když si uvědomíte, že už se to nikdy nezmění. Že ač vy ho slyšíte, on už vám nikdy neodpoví a neusměje se na vás jinak než ve vašich vzpomínkách. Ta bolest, když si s vámi vaše paměť hraje nemilosrdnou hru a nechá vás tu hroznou skutečnost stále dokola zapomínat a pak si to znovu a znovu uvědomovat jako by se to stalo poprvé. Neumím to zkrátka přijmout za svou realitu, i když vím, že mi nic jiného nezbývá...

Blíží se

Prosím pusťte si k tomu WOLF SONG - severskou uspávanku https://youtu.be/KTmatjyd4KM https://youtu.be/BzdH7sM-xGA

Tolik to bolí, když dáváte poslední sbohem svému milovanému psovi. Ten smutek jen tak nepřejde... :-(