(Klára z lat. jasná)

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Možná ano, možná ne...

Znáte onu větu "mám tě hrozně moc rád/a, ale zůstaneme jenom kamarádi"? Já rozhodně ano, a to dost bolestně. Tahle báseň je o tom pocitu - a jakési třinácté komnatě, kterou otevírá...

Některé sny jsou v určitém věku prostě již nepřípustné, protože jen vzbuzují marné naděje. A procitnutí do šedivé reality strašně moc bolí...

Stará šuplíkovka.....ale nutí k zamyšlení.....kolik se toho změnilo? E

Utvořte si vlastní názor. E

Ze sbírky: "Uvadlá květena"

... Volume XY...

Epitaf na dvě sloky...

První z nové "éry" mých"básní"....titulek snad napoví E

Složitě vnitřní záležitost .. Vlastně ani nevím, proč to píšu, když ani nechci, aby si mě zachránil, když se tak zoufale chci potopit ...

...

Další "šuplíkovka" z mého smutného období. E

Dříve jsem to tady nemohla dát... Teď už to nebolí. Ani ty zlé vzpomínky...

původně jsem to chtěla dát mezi experiment..ale tahle kategorie je poněkud výstižnější...takže,skloňování podle mňouska:))