Přeháňka

Sluneční svit v nás
prozařující celé naše bytí.
Povodeň a hráz.
Všechna zloba se včas do ní chytí.
Však co když náhle Slunce nezasvítí?
Zbude ještě čas?

Slunce zašlo, vítr s oblaky si hraje
co nyní zmrzlo už možná neroztaje...

Kapky vody po nebi se honí
a brzo, zdá se, navštíví i zem.
Nikdo nehlídá nás svojím pohledem.
Kdo tu pláče a přitom slzy roní?
Co dnes je jiné, když pršelo i vloni?

Kapky deště v nás,
tam kdesi na okraji duše.
Svět prostý všedních krás.
Šíp, místo z luku vystřelený z kuše,
hledá si cíl obrysy jen tuše...
Komu zláme vaz?

Slunce svítí, i když vítr trochu zebe.
Je pryč šedé, zamračené nebe...

Teď voda ze života stéká
a všechen život kamsi stéká s ní.
Čas plyne a všechno odezní...
Já vím, že život není řeka.
Já vím přesně, co mě tolik leká...

Kapka – kapka čehokoliv.
Kapka – kapka poslední.
Nic, co tolik, tolik bolí.
Tak kudy jenom k ní?