Večerní nálada

Mám zase tu svoji večerní náladu. Chci se jít jenom tak na chvíli projít. Vzít si na sebe moje kalhoty, který mi jsou o dvě čísla větší a svetr. Obout si kecky, oblíct zimní bundu a vyjít ven. Jen tak. Dneska je opravdu nádherný večer. Krásně svítí hvězdy a měsíc. Vytáhnu si cigaretu, zapálím si jí a slastně si jí vychutnávám. Hlavou mi začnou běhat všechny moje myšlenky. To na co teď poslední dobou mylsím nejvíc. nejradši bych se jich zbavila, jelikož to nevěstí nic jiného. Proto začnu myslet na jiné věci. Myslím na ten chodník, po kterém jdu. Proč chodníky nemluví ? Proč nám nepovídají o tom, co na nich někteří lidé zažili. Kdo po nich šel. Kdo si na nich něco udělal, a tak. bylo by to rozhodně zajímavé. Dojsu na konec téhle ulice a otočím se. Dál se mi nechce. Zapálím si druhou cogaretu a sednu si na nejbližší lavičku. Vzpomínám si, jak jsme na ní seděli, když bylo parné léto, nebo jak jsme se na ní loučili s létem s citrusem v ruce. Od té doby taky vím, že jedno prkno krásně hraje, když se na něj bouchne. Teď ale nemám náladu do něj bouchat. Koukám na ty hvězdy, který všude svítí. Je to opravdu nádherná noc. Jenomže už se mi chce zase domů. Proto se vydávám velmi šouravým tempem domů. Na nic nemyslím. Půříjdu domů zabouchnu za sebou dveře a sednu k počítači. Moje myšlenky s emi zase nahrnou zpět. Zase na všechno myslím. Mám horko v břichu a zase mě začala bolet hlava. Nějak se mi to zase všechno motá. Chtěla bych zase jít ven a přemýšlet o podivných věcech kolem mě. Ale ne, teď už zůstanu doma.