posedlost

vjemů nad všechna očekávání
tváře krásných lidí, barevné záblesky v barokní kapli
zrzavé prameny bledých slečen
černá prkna divadelního sálu
kde se mi neustále zatajuje dech
při střetu těch potemnělých obličejů
při pohledu znásobeném snad stotisíckrát

chci tě na ně jemně položit

křik

všechno je tak moc jinak
že už nedokážu psát bolest
nedokážu ji ani říct, pootevřít trochu ústa
na chvíli se zastavit znamená smrt
je to posedlost tenhle život
na krok od postele
a už ji nevidím

v noci mě objímají kostlivci
dynamika okamžiku - přehnané gesto
ztrácíme se v abstrakci
ale přesto víme naprosto přesně
co ten druhý nezvládl vyslovit

zavřeme dveře a zhasneme
nevyřčené se zhmotní

a my navždycky zmizíme