KOLDOM

Stěny tunelu se otřásaly. Ze stropu se sypal písek. Ozývalo se dunění. Za chvíli prorazí. Prorazí nebo se sesype celý tunel. Ozvala se další rána a ze stropu se sesypala poslední hrst písku.

Prorazila!

Ruka prorazila a šátrala tunelem. Podal jsem jí tou dírou ruku a potřásli jsme si na počest dokončení tunelu.

Tak na pískovišti přibyl další tunel a začal příběh,který vám chci vyprávět.

Bylo mi tehdy deset let a jako každý rok jsem o prázdninách jel k babičce a dědečkovi. Něco však bylo jinak. U mého kamaráda Michala bydlela to léto jeho sestřenice Lucie. Ostatní holky z baráku s ní nechtěly mít nic společného, tak Lucie chodila pořád s námi. Nakonec jsme museli uznat, že neni tak otravná a alespoň umí stavět tunely.

Zrovna jsme budovali nájezdovou rampu, když se z okna ozvalo: ,,Milane! Večeře!"

Paní Filipová! ,,Máma!" křikl Milan.

Zakonzervovali jsme stavby, uklidili bagry do igelitky a vyrazili domů. Minuli jsme paní Mackovou ve vrátnici: ,,No tak, kluci, nedupte tu ten písek!" A běželi jsme dál po schodech.

Ano schody. Schody byly snad to nejzajímavější z celého domu. A to je to hrozně zajímavý dům, dnes je kulturní památka. Každopádně schody byly zajímavé tím, že jako spojnice s mezipatrem byl krátký protisměrný úsek. Běželi-li jsme nahoru, museli jsme seběhnout deset schodů dolu.

Seběhl jsem těch deset schodů. ,,Tady běhaj po schodech nějaký blázni" smáli jsme se. Vtom na nás vykoukla ze dveří nějaká paní: ,,Děcka, to nemůžete jezdit výtahem?" Běželi jsme dál.

Přišel jsem udýchaný domů. Bytem zněl cvakot dědova psacího stroje. ,,Ahoj" řekl jsem. Babička nakoukla se skleničkou a útěrkou v ruce: ,,Nemůžete takhle běhat po schodech. Před chvílí si sem šla stěžovat paní Průchová, že jste jí rozsypali hlínu z květináčů." - ,,Ale my jsme to nebyli" - ,,Tak se už naučte jezdit výtahem ať si nestěžuje"

Následující ráno na bojové poradě na prolézačce jsme se schodli: ,,Stěžovala si na nás stará Průchová, ale já s tim nemám nic společnýho..." - ,,A co s tim uděláme?" zeptala se Lucie. ,,A co s tim jako chceš dělat Sherlocku?" - ,,To je prosté - milý Watsone - vyšetřit to!"

Domem se rozléhala příšerná houslová kakofonie. ,,Mirku" řekla babička dědovi ,,nezdá se ti, že to ten sousedovic Milan dneska nějak přehání s tim cvičením houslí? Normálně ho Maruška musí nutit."

Ale Milan to nepřeháněl. Přeháněla to Lucka. S houslemi pod bradou a s dýmkouv puse se vžívala do role Sherlocka.

,,Máš už nějaký nápad?" - Lucka přestala hrát a zamyšleně prohodila: ,,Základem vyšetřování je dobrý převlek, třeba žebrák. [1] Aby nikdo nepoznal že vyšetřujem." Milan se plácl do čela: ,,V převleku za žebráky budem fakt nenápadný..." Lucka se zamyslela. ,,Mám to! Převlíknem se za děti!" Podívali jsme se s Milanem na sebe. Ani trochu jsme nerozuměli.

,,Je to prosté milý Watsone! Nikdo nebude děti podezdřívat z toho, že něco vyšetřují. Budem třeba předstírat, že si hrajem na schovku, a ve skutečnosti budem pozorovat a poslouchat" vysvětlila. ,,Sherlocku, ty jsi vážně geniální" Lucie se ďábelsky zašklebila. ,,Díky"

Paní Macková seděla ve vrátnici...

   _---_ 

 -=_ X _=-

    ---

[1] - Tady je asi dobré připomenout že se příběh odehrává za dob komunismu, kdy žebráci nepatřili k základní výbavě města.