Důvěra

Když se narodila, byla neskutečně veliká a vážila snad tunu.
Každým dnem rostla jako z vody a vnášela světlo do mého života.
Byla tou nejsilnější ze všech; ať smutná jsem byla z čehokoliv, ona vrátila úsměv na mou tvář.
Když vyrostla, potkala Lásku, Pochopení, a Něhu. Byla šťastná, spolu jim bylo moc krásně a zvládly úplně všechno, na co jen pomyslely.

O několik let později ale potkala Realitu a bylo to jako blesk z čistého nebe. V její společnosti si uvědomila, jak přelétavá je Láska, jak povrchní je Pochopení a že Něha už je dávno někde pryč, ani se nerozloučila. Co se zdálo být tím nejupřímnějším, bylo falešné a to jí moc ublížilo. Najednou to nebyla má důvěra, jako dřív; změnilo jí to. Byla stále slabší a slabší a čím dál častěji neměla ani sílu promluvit.

Čas plynul a neustálé střety se lstí, žárlivostí, závistí a intrikami se jí málem staly osudnými.
Cítila jsem jen chlad, bolest a samotu.
Proč jsem tak sama? Kde je má důvěra?
Zabila jí přetvářka a lež?
Ba ne, není mrtvá. Vím to, někde uvnitř jí cítím.

Ona jenom tiše spí po válce s lidskou krutostí.
Až pravé místo někdo pohladí, ona se ze spánku zas probudí…