Poslední dny

Stádium útlumu. Nahota a deprese. Alkoholové dýchánky, pocity a city. Chybějící, přebývající; těžko říct. Pohřešovaný. Sebevražedný myšlenky s lehkým ironickým úšklebkem a lahví u rtů. Spousta hudby. Tančím s Esterem tango a pak si uvědomuju, že to je jen iluze. Něco jako v Klubu Rváčů, akorát mě pak dochází, jak dementně to musí vypadat před lidma. A tak je vyfakuju, a dál si tančim s Esterem. Je teď jinej než byl. Teď není. Pak odcházíme z parketu a já fakuju jeho. Faky fak, proč taky ne. Fotky v krabicích, už ne po stěnách. No jo, reklamy na fialový kravičky jsou úchylný, když si je tak představuješ. Krvavý klouby to dokazujou. Nesouvisí to? Souvisí - krvavý klouby dokazujou všechno. A nekrvavý dokazujou, že nedokazujou nic. No, aspoň něco. Divný myšlenky na divný věci a momentální pocit na brečení. Je to vlastně takový psychický zvracení. Nechci už cejtit tu psychickou nevolnost, kterou zažívám. Určitěj druh divna, prázdna a vlastně potřebnejch citů. Pohřešovanejch. Jak říkám. Piju "Yoghurt drink". Posloucham Crystal Castles. Čmáram do sešitu. Píšu slova. Kreslim čáry. Nevidim nic. Nic ve tmě. Ve mě. Je to jedno. Jedno a to samý. Je to fuk. Je to fuč. O čem to je? Nemá to smysl. Krásně to do sebe zapadá. Vem zbraň. Víš, že by to řešilo jenom olovo. Teď, když je Ester mrtvej, měla bych to udělat. Měla bych. A proto tu ještě jsem. Protože bych neměla být. Neměla bych tu být, neměla bych být vůbec. Být? Já jsem. Jsem ale vlastně nejsem. Možná to tak má bejt, možná je to tak správný. Co by na to řekl Márdi? Co by na to kurva řekl Kurt? Vždycky na něj pijem. Vždycky když pijem, pijem na něj. Aspoň jednou. Jedno přiťuknutí a mý zelenodivný oči pohlížející k nebi. Slova "ať žije, když chce. Tam kde chce," a myšlenky na to, jestli vůbec chce a jak to vůbec bylo. No, a jak to vůbec bude? Vanished je feťácký. Hašiš. Hašišačka. Tak mi jednou říkali taky. Říkali mi různě. Různí lidé. Umírám a bloudím, ztrácím se a vypařuju a odtejkám s vodou do odpadu a rozplývám se s kouřem a do země mizim s další lopatou plnou hlíny. Padám, stejně jako listí ze stromů, když je podzim. Vytrácím se jako melodie na konci písničky. Pneumatiky. Rozbitý silnice, rozbitý duše. Duše u kola, bicyklu. Bicyklu? Nůžky. Ostří. Ledový. Filmy. Léto. Kamera. Foťák. Je to hnus, co pluje mojí myslí, když tam nepluje nic, ale když už něco, je to snad ještě horší. Mlátím prstama do klávesnice, jenom abych vám, nikomu, do prázdna, řekla, že žiju, ale přitom je to důkaz toho, že nežiju. Kdybych žila, byla bych byla, a já být nemám, přesto jsem ale nejsem. Svým způsobem. Svým způsobem být nemůžu, protože - je mrtvej. Muj počítač, ale to neni důležitý. Je důležitý, že je mrtvej Ester. Muj Ester. A mý klouby kvůli tomu trpěj. Jiný psychický zvracení. Je to hnusný. Nežiju. Kdyby jo, tak nemlátim prstama do klávesnice na počítači, ale co je kurva za důkaz toho, že žijem? Můžem leda tak velký nic, takže nasrat. Fuck. Žijem dál. Já. On ne.