Mýtus okouzlení

Mýtus okouzlení
Její rudé vlasy zavlály při příchodu jako muleta toreadora, přivádějící býka do nepříčetnosti. V prostorné místnosti plné lidí si ji nešlo nevšimnout, nebo mi to tak alespoň připadalo. Její lidská vůně, nepřebitá silný parfémem mi vnikla neomaleně do nosních dírek, zkapalněla a ve formě směsi hormonů rozbušila mé srdce. Dech mi najednou nestačil. Měl jsem pocit, jako bych dýchal pouze jednou plicí. Hruď se mi pomalu zvedala nahoru a dolu. Chvílemi jsem měl až strach, že můj hrudní koš praskne a to obrovské množství vzduchu se za přítomnosti silné rány naráz vychrlí ven.
V místnosti nepobyla dlouho. Možná jen pár desítek sekund. To však plně stačilo na to, abych propadl citu nejkrásnějšímu a zároveň nejstrašnějšímu a kolikrát nejzhoubnějšímu. Světla okolního světa potemněla a zvuky ustaly. Nic jsem neviděl ani neslyšel. V té tmě existovala jako plamen svíčky pouze ona. Neměla jedinou chybičku. Vlastně - nemohla být ani člověkem. Byla to reinkarnace bájné bytosti v lidském těle.
Vídal jsem jí docela často. Občas jsem s ní prohodil dokonce i několik slov, ale povinnosti a možná i bázeň mi nedovolila tuhle bohyni nikam pozvat. Je zvláštní, jak v zamilovanosti začne čas rychle pádit kupředu. Týdny a nakonec i měsíce utekly rychleji, než trvá pouhé mrknutí oka. Pak na nějaký čas zmizela. Odjela asi do ciziny nebo její denní harmonogram už nebyl kompatibilní s tím mým. Faktem však bylo, že jsem se s ní na dlouhé měsíce nesetkal.
Jednou, když jsem seděl v kavárně nedaleko mého bytu, spatřil jsem ji, jak sedí v rohu onoho zakouřeného podniku a pomalu usrkává čaj. Byla sama. Nevypadala, že by na někoho čekala. Na stole ležela rozevřená kniha. Myslím, že to byl Havran od Edgara Alana Poa. Zapálila si cigaretu a přispěla také svou troškou ke kouřovému oparu v zašedlém prostředí kavárny. Koutkem oka mě zpozorovala. Pomalu založila knihu útržkem nažloutlého papíru a přisedla si ke mně.
Zelené oči, rudé vlasy a růžové tváře. Nezměnila se - asi. Ptal jsem se jí co celou dobu dělala a ona mi s nadšením odpovídala. Smáli jsme se a téměř jsme zapomněli na neúprosně ubíhající čas. Když se rozkošnicky protáhla, spadlo jí několik pramínků rudých vlasů do tváře. Konečky prstů je uchopila a odhrnula.
Nevím proč, ale připadalo mi, jako by se při tomhle pomalém a elegantním pohybu začala rozevírat opona, skrývající pravou podobu jeviště. Spletl jsem se. I když to byla ona, seděl naproti úplně někdo cizí. Něco se změnilo. Jako by z ní duch oné bájné bytosti vystoupil a teď tu přede mnou zůstal pouze člověk. Ano, jen člověk. Ač nádherný, milý a sympatický. Byla teď pouhým člověkem a tím také navždy zůstane. Měla chyby. Chyby jsou vždy odpustitelné, ale nebyla to ta, po které jsem toužil ve snech.
Rozloučili jsme se. Políbila mě na tvář a poděkovala za příjemně strávené odpoledne. Těch několik sekund ticha prozrazovalo, že by snad i chtěla, abych navrhl, že se v blízké budoucnosti ještě setkáme. Nic jsem neřekl. Přišel bych o svou iluzi. Už tak její obraz v mé mysli začínal blednout a já chtěl, abych ještě chvíli mohl milovat bohyni, jež zmizela do člověku nepřístupného světa.