Adriana 1. kapitola

Sál byl rozlehlý a vyzdobený freskami, které znázorňovaly scény z hostiny. Hodovníci jedli a pili. Vládla tu atmosféra svátků a zábavy, bohatí hodovníci se podobali shromáždění nesmrtelných božstev. V čele sálu odpočíval Lars Thyrens, vládce Velathri, červeného města s velkými chrámy. Jeho statné tělo, široká ramena a silné paže prozrazovaly zdatného válečníka, muže přivyklému získat si vše silou. Každá žena si přála ležet v jeho náručí. Až na jednu.

Proto chtivý pohled mocného pána směřoval na nádherné tvary Anait, té nejkrásnější v celém městě. Ale ona neopětovala jeho pohled, ba naopak, neúnavně hleděla na svého manžela. Byl jím Turm Kaiknas, krásný jako bůh, silný a jemný, čistý jako chlapec. Její manžel se k ní vrátil po dlouhém válečném tažení. To na jeho počest a v jeho paláci se konala tato slavnost a Anait s netrpělivostí čekala, až hosté odejdou a ona se bude moci odebrat do ložnice a v lehkém svitu noci se svléci před svým mužem. To vše říkala pýcha v jejích očích. Nikdo jiný pro ni neexistoval.

Anait se naklonila k manželovi, aby mu něco zašeptala, což ještě víc popudilo Larse, který si dokázal představit, co by cítit, kdyby měl její rty tak blízko. Pomyslel si, že přišel čas, aby udělal, o čem už dlouho přemýšlel. Lehce pokynul služebné, ta přistoupla k Anait a něco jí zašeptala. Na to krásná žena prohodila pár slov s manželem, ten přikývl a Anait odešla. Hosté na opačné straně sálu viděli, že Lars vstal a na pár okamžiků zmizel, ale brzy se vrátil. Jen ti nejblíže si mohli všimnout, že to je jen jeho dvojník.
Anait chvíli na to vstoupila do chodby, před ní spěchala služebná a říkala paní, že její synek plakal. Paní si nevšimla, že Lars na ni čeká v chodbě, jenž vede do ložnic. Hned jak vešla, vrhl se na ni, povalil ji na zem a rukou jí zacpal ústa. Ve stejném okamžiku v sále lidé propukli v jásot a ty zvuky překryly hluk boje. Anait měla sílu a bránila se, ale Lars byl velký muž a mimořádně silný. Strhl z ní šat a snažil se jí za každou cenu zmocnit.
Služebná se vzdálila, nemohla proto vidět, že malý Velis se vzbudil a vyšel na chodbu. Chlapec si protřel oči, jako by nemohl věřit tomu, co spatřil před sebou. Velis si uvědomil, co se děje, a krutá scéna změnila jeho půvabnou tvářičku v hrůznou masku. Dítě vykřiklo, ale Lars po něm vrhl dýku. Výkřik ztichl v půli, hned na to Lars zmáčkl rukama krk Anait, která vše viděla. Tiskl silněji a silněji, až ucítil, že tělo pod ním zmrtvělo bez života. Lars se upravil a vrátil se do sálu, kde mezitím herec, který ho předstíral, zmizel. Turm Kaiknas už nebyl ve svém křesle, uslyšel totiž výkřik.
V tu chvíli se ozval z chodby nelidský křik, všichni se běželi podívat. Scéna, která se ukázala, byla úděsná. Turm klečel mezi mrtvolami své ženy a syna a držel v ruce zakrvácený nůž.

Lars Thyrens řekl: "Chopte se ho, zabil je oba. Už dlouho se říká, že mu je žena nevěrná a syn není jeho." Všichni přítomní souhlasili. Turm tvrdil, že je nevinen.
Lars prohlásil: "Pokud je nevinen, tak přežije posvátný souboj s chimérou, podle pravidel souboje bohů!"

Turm Kaiknas byl odvlečen do arény. S jednou paží přivázanou za zády a s hlavou v pytli statečně bojoval s chimérou, obrovským zvířetem, vlastně stvůrou. Turm byl dobrý válečník, boj trval dlouho, ale nakonec podlehl zraněním. Lars vyhlásil, že je to důkaz jeho viny. Turm byl pohřeben s chimérou, aby nikdy nenašel klid a stvůra mu mohla na věky trhat maso s těla.